Natchez v plamenech (Ukázka, strana 99)

nění v roce 1968 opravdu došlo, promlčecí lhůta by vypršela v roce 1975.

Dnes by za to už nikdo nemohl být stíhán.“ „Nicméně vražda je nepromlčitelná,“ pokračoval Henry zarputile.

Johnson si povzdechl. „Znovu jsem prošel vyšetřovací spisy těch případů – to málo, co tam bylo. Tělo Jimmyho Revelse se nikdy nenašlo. Ani tělo Luthera Davise. Příliš se utápíte v minulosti, Henry.“ Reportér cítil, jak mu poklesla ramena. „To mi říká hodně lidí.“ „Nevidíte ani to, co je zcela zjevné. Kdyby ti Dvojití orli byli stále aktivní, zabili by vás, ne nějakou zdravotní sestru, která je už jednou nohou na druhém břehu.“ Návladní zavrtěl hlavou jako člověk unavený z nekonečného jednání s bláznem. „Jste volný. Můžete jít. Musím teU vyřídit pár telefonátů.“ Henry zastrčil svůj počítač do aktovky a opustil kancelář.

96

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257917

9. KAPITOLA

Poté, co Rose vymazala z mého kalendáře všechny nedůležité schůzky, pustil jsem se do pátrání po právních precedentech v případech, jejichž okolnosti byly podobné tomu, co mi v souvislosti se smrtí Violy Turnerové popisoval Shad. Jeden telefonát s přítelem z právnické fakulty, který nyní působil v New Orleansu, mi potvrdil předchozí Shadova slova: vysoce uznávaná otorinolaryngoložka Anna Pouová bude za to, že zařídila eutanazii jedenácti pacientů, kteří nemohli být během nejhorších hodin povodní po hurikánu Katrina evakuováni, pravděpodobně brzy čelit obvinění z vraždy. Okolnosti téhle kauzy byly sice úplně odlišné od případu mého otce, ale když můj přítel prohlásil, že stíhání bylo politicky motivované, ztuhla mi krev v žilách.

Na scénu vstupuje Shad Johnson.

Je sice znepokojivé, že mi můj táta odmítl o předešlé noci cokoliv sdělit, nicméně jestli se nějak podílel na sebevraždě za asistence lékaře, tak to dává smysl. Ve většině podobných případů, kdy někdo spustí povyk kolem podezřelých okolností úmrtí, nakonec zvítězí zdravý rozum a k žádnému obvinění nedojde. Mohl bych tedy předpokládat, že i Violin syn brzy pochopí, že přání jeho matky stojí nad vším ostatním. A přesto… Čím déle jsem seděl za svým stolem, tím více mi intuice našeptávala, že se děje něco neobvyklého.

Zavolal jsem na advokátní komoru státu Illinois a trochu se poptal na Lincolna Turnera. Žena, s níž jsem hovořil, mě informovala, že Turner má už čtyři měsíce pozastavenou právnickou licenci a řeší se jeho vyloučení z advokátní komory. I když po telefonu nechtěla zabíhat do podrobností, pomocí Nexisu se mi podařilo rychle dohledat, že byl obžalován ze zpronevěry finančních prostředků ze svěřeneckého účtu svého klienta. A takový ryzí charakter obviňuje mého otce z vraždy.

Tak proč se táta nebrání? Skoro nikdy přede mnou nic netajil, dokonce ani v zoufalých situacích, teU ho však cosi nutí chovat se jinak – nezvykle.

A není jediný. S Shadem Johnsonem jsem toho zažil už příliš na to, abych mu skočil na jeho předstíranou snahu pomoct mojí rodině.

A opravdu, když mi Shad volá zpátky, zaznamenávám v jeho hlase – na rozdíl od prvních dvou hovorů – potlačované vzrušení. Vzrušení, které mě nutí vyběhnout z kanceláře a rychlým krokem zamířit k úřadu návladního.

Někdo na mě volá. Stěží to registruju. Pak však ten člověk zvýší hlas 97

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257917

a vysloví mé křestní jméno. Otáčím se. Z okýnka svého Exploreru mě zdraví Henry Sexton. V první chvíli mu chci jen zamávat a jít dál, ale naléhavost v jeho hlase mě přiměje přistoupit k jeho vozu. Když mi sdělí, že má informace týkající se mého otce a Violy Turnerové, poskočí mi srdce. Usedám na sedadlo spolujezdce a přitom si všimnu, že je Henry velice rozrušený. Vlastně to vypadá, jako kdyby plakal. „Jsi v pořádku?“ ptám se. „Co se stalo?“ „Mám jen pár minut,“ odpovídá úzkostlivě. „Je tu ale něco, co musíš vidět.“ „Co se děje, Henry?“ Henry mi vypráví nesouvislý příběh a sotva přitom popadá dech. Můj tep začíná stoupat k závratným výšinám. Je však jasné, že mi Henry chce pomoct. Nebo aspoň mému otci. Jedno chápu naprosto přesně: To, co mi chce ukázat, musím rozhodně zhlédnout předtím, než budu mluvit s Shadem Johnsonem. „Radši nejdřív zajedu za roh, než ti to pustím,“ říká Henry. „Shad by mohl vykouknout z okna a vidět nás tady.“ „Dobře.“ Reportér mi pokládá svůj Macbook do klína, přičemž nenápadně mrkne směrem k úřadu šerifa. Pak se rozjíždí a odbočuje do Commerce Street.

Vždycky jsem Henryho Sextona považoval za novodobého Dona Quijota, a proto mu důvěřuju. I mě často obviňovali, že trpím tím samým komplexem, avšak Henry – to je úplně jiná liga. Jeho kritické články věnované nevyřešeným vraždám z dob boje za občanská práva dokážou přitáhnout i náhodné kulky a létající lahve. On sám je vysoký a hubený, s věčně smutnýma psíma očima. S brýlemi s drátěnými obroučkami a bradkou vypadá spíš jako univerzitní profesor nebo biolog, jenž se zabývá zkoumáním kyselosti vod v rybnících. „Co tady?“ Henry zastavuje před starým židovským chrámem na Commerce Street. Prakticky hned za rohem, na Washington Street, se sice nachází můj dům, ale není času nazbyt – Shad mě každým okamžikem očekává u sebe kanceláři. „Tady je to fajn, Henry. Koukněme se na to.“ Henry poklepe na trackpad a na obrazovce se objevuje okno s běžícím videozáznamem. V rohu potemnělého pokoje, podle všeho v nějakém soukromém bytě, stojí nemocniční postel. Nejdřív slyším nervy drásající nářek.

Potom rozpoznávám vyhublou postavu zmítající se pod přikrývkou, jako by se pokoušela vymotat z prostěradla. Je jasně slyšet lapání po dechu, přerušované opakovaným slovem, jež zní jako „pomoc“. Vtom ta osoba napůl padá z postele a natahuje se po něčem na podlaze. Zpočátku si nejsem jistý po čem, pak však na nočním stolku spatřím prázdnou vidlici telefonu. Náhle ta scéna dává smysl. Zoufalý pacient si srazil na zem telefonní sluchátko a kvůli své omezené pohyblivosti na něj nemůže dosáhnout.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257917