„Jsme jen dva obyčejní pocestní,“ pokrčil Valderon rameny. „Vydali jste se na cestu v nebezpečných časech.“ „Nebezpečný časy jsou pořád,“ pokrčil Xavir rameny a pak ukázal na vozík, který jel za vojáky. „Nevěděl jsem, že se královi vojáci dali na obchod. Jakej náklad to vezete, že jste se vydali zrovna tudy? Musí to bejt něco extra, že se vám s tím nechtělo jet západními cestami.“ „Máme tam těla,“ pokrčil seržant nevzrušeně rameny. „Vezeme je jako důkaz.“ „Důkaz čeho?“ „Že jsme udělali svoji práci.“ „Vidím, že vaši muži jsou asi opravdu schopní,“ přikývl Xavir nenuceně a zamířil k vozu. Cestou si pořádně prohlédl vojáky, které míjel. Byli celí špinaví, hlavně díky cákancům zaschlé krve. „A kdo jsou vaše oběti?“ „Oběti?“ povytáhl seržant obočí. „Byli to zrádci koruny a krále, pane, tak jsme je pochytali a upálili, pro výstrahu dalším jim podobným. Pár jsme jich pak vzali s sebou, jako důkaz, že jsme je potrestali podle rozkazů.“ Xavir se zhluboka nadechl a přinutil se spolknout svůj hněv. „To musí chtít skutečnou odvahu, takhle zabíjet bezbranný lidi.“ Před očima se mu vybavil obrázek z dávné minulosti. I on měl na rukou krev nevinných a byl si toho až bolestivě vědom. „Jsme prostí vojáci a plníme svoje rozkazy, poutníku,“ bránil se seržant. „Nemusí se mi to líbit, ale poslechnout musím. Není na mně, abych je zpochybňoval. Ani na vás, když už jsme u toho.“ „Pravda, pravda.“ Obloha se postupně zatahovala a právě v tu chvíli začalo pršet. „Necháte nás teT pokračovat?“ „Tím si nejsem tak úplně jistý, poutníku. Přijde mi, že se až podezřele moc zajímáte o věci, do kterých vám podle mě nic není.“ 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257916