Na to Marco nemá odpově;. „Na tebe si vzpomínám,“ řekne Snorri. „Ty jsi ten muž s papíry. Nechal jsi mučit Tuttuga. Proč jsi na tom stromě?“ „Možná tak skončí všichni mučitelé,“ řeknu. „Na to by padl celý les,“ řekne Snorri. „Jeden strom by nestačil.“ „Tak tu musí být za nějaký jiný zločin…“ zamračím se. To místo mi nahání hrůzu. Děsí mě celé Peklo, ale tohle je ještě horší. „Těžší zločin.“ Snorri přelétá pohledem po nahých tělech přibitých na kmeni stromu. „Sundejte mě a povím vám to,“ řekne Marco. I po smrti zůstává bankéřem. Smlouvá. I tak si všimnu zoufalství v jeho očích. „Jsi tam nahoře vlastní vinou.“ Snorri se otočí, aby si prohlédl nejbližší z podivných plodů. Natáhne se po něm. „Au!“ Hned ruku stáhne, jako by se spálil. Svrasklou skořápkou projede barevný záblesk, na moment ji naplní růžový odstín. Sledujeme ovoce, zatímco Snorri si mne bolavou ruku. Plod se nafoukne jako hrudník při hlubokém nádechu. A pak ukáže svou pravou tvář. Vidíme zkroucené končetiny, bezkrevnou černou barvu prozáří odstín masa. Proměna trvá jen okamžik, jediné nadechnutí, hlt vzduchu, jejž Snorri nasál do plic, ale jakmile vydechne, „plod“ znovu svraskne a zemře a zbude z něj jen suchá, zčernalá skořápka. „To… to bylo…“ „Vypadalo to jako dítě,“ zašeptám. Jenže moc malé, mělo moc velkou hlavu a drobné údy, prsty spojené blánou… „Nenarozeňátko.“ Snorri se otočí k Marcovi. „To je ovoce tohohle stromu? Vaše zločiny?“ Neposlouchám, očima zalétnu k jinému plodu. Jen jeden z tisíce, možná desítek tisíc, a přesto přitáhne můj pohled. Nemůžu se od něj odtrhnout. Všechno ostatní se slije do jedné šmouhy. Bezděky vyrazím vpřed. „Jale?“ Snorri ke mně mluví, jakoby z velké dálky. Natáhnu se a uchopím svrasklou slupku oběma rukama. Nespálí mi jen prsty – tu bolest cítím přímo v žilách, v morku kostí, jako by ze mě plod vysával život. Mocná paže mě odtrhne, ležím 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257915
na zemi a hledím na nenarozeného, je malinký a růžový, vlhký a kape z něj život. „Co to děláš?“ Snorri mě vytáhne na nohy. „Zešílel jsi? „Já…“ Pohlédnu na tu růžovou věc, na to nedorostlé dítě. Tasím Edrisův meč a nápis na jeho čepeli dostane šarlatovou barvu, jako by sám krvácel. V tu chvíli mám jasno. „Moje sestra.“ Přestože mě k ní přivedla nějaká magie, naše spojení tady končí. Nikdy jsme se nesetkali – ona nikdy nevyrostla a mí dva bratři mě naučili, že na pokrevním poutu není nic posvátného. Kdyby můj starší bratr Martus a nějaký cizinec viseli z okraje útesu a já měl čas zachránit jen jednoho z nich, ten den bych získal nového přítele. ZvlášC pokud by to byla mladá žena. Jediné, co mě pojí s tímhle stvořením, je vzpomínka na mou umírající matku. Poutá nás jen zármutek. Všimnu si, že je pokřivená, zkažená. Tohle bezejmenné dítě přeměnili v hrůzu, v monstrum, které mě musí zabít, aby odtud uprchlo do světa živých a mohlo v něm zůstat… Držím svůj krvácející meč a dívám se na věc přede mnou: je růžová, mokrá a ošklivá. Snorri stojí vedle mě a mlčí. Unikne mi vzlyknutí, ostrý zvuk, tak krátký a ostrý jako má čepel. Řez oceli. Nenarozená proletí vzduchem, a kde dopadne na zem, je jen prach a hromádka suchých kostí. „Jale.“ Snorri mě vezme za rameno. Setřesu ho. Z prachu se zvedá něco nezřetelného, je to bledé jako duch, mění se to, roste, neustále to střídá podobu. A pořád je to ona. Má sestra. Spící nemluvně. Malé dítě, pokoušející se o první krůčky, mladá hezká dívka s dlouhými vlasy, vysoká žena, štíhlá a krásná, podobná matce, s tmavými kadeřemi, které jí spadají na ramena. Potom nás výjevy míjejí rychleji – matka držící drobné ruce, žena s přísnou tváří a mocnýma očima, stará žena za vysokým stolcem. A pak je pryč. Zůstanu tam stát, brní mě paže a tváře, lapám po dechu, v hrudi cítím bodavou bolest. Proč mě to bolí? Viděl jsem, co mohlo být – ale takové naděje zmírají každý den. Plány se rozpadnou na prach, nesplnitelné sny se slijí v nic rychleji než Slidr pádící z útesu. Stojím tam a zírám na černající kosti, které se rozpadnou na prach. Ne to, co mohlo být, pomyslím si. To, co mělo být. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257915
Marco se mi vysměje. Odporný zvuk, přiškrcený a plný bolesti, ale pořád je to smích, a navíc od muže, který se za života nikdy neusmál. „To není všechno, princátko. Ještě není konec.“ Zaúpí, zkusí se pohnout, ale hřeby ho drží pevně. „Strom nese to, co po sobě zanechají lichové.“ „Lichové?“ Slyšel jsem o nich. Nestvůry ze zemí mrtvých, věci, které do světa živých přivedl Mrtvý král, aby sloužily jeho záměru. „Co asi pohání děti vyňaté z mateřského lůna? Co utváří jejich potenciál a používá jejich sílu? Jde o spravedlivou výměnu.“ Pozoruje mě mrtvýma očima. Jeho tvář nezbarví žádný cit – klidně by mohl mluvit o obchodní transakci v burzovní síni. „Proč by to měl být zločin? Dítě, které zemřelo, může žít a lichové, kteří nikdy nežili, se probudí a kráčí světem živých, kde mohou ukojit svůj hlad.“ Pohlédnu do dálky nad našimi hlavami, na skvrnitý kmen zastřešený bezpočtem sehnutých větví připomínajících větve vrby, z nichž každá nese uloupený život. Je Marco ze všech obětí tou nejhorší? Nejspíš ne. Měl bych ho nenávidět palčivějším hněvem. Měl bych se na něj vrhnout a rozsekat ho na kusy. Ale tohle místo vás připraví o všechen cit. Místo zuřivosti cítím prázdnotu, smutek. Obrátím se a kráčím pryč. „Počkat! Sundejte mě!“ „Sundat tě?“ otočím se a cítím, jak se kdesi v mém nitru vzmáhá hněv. „Proč?“ „Řekl jsem vám to. Dal jsem vám informaci. Dlužíte mi.“ Každé slovo ho stojí obrovskou námahu, hrudník se mu zběsile dme. „Tenhle strom nebude stát dost dlouho na to, abych ti něco dlužil, bankéři. Ani kdyby stál deset tisíc let a tys mi každý den zachránil život.“ Zakašle, na rtech se mu objeví černá krev. „Budeš jako štvaná zvěř – lichové a ta část tvé sestry, kterou si vzali, po tobě půjdou až na věky věků. Bratrova smrt jim otevře dveře, společně se vynoří ve světě živých jako nenarozený, jako nové, strašlivé zlo… a zůstanou.“ Představa toho, že mě po Pekle honí nějaký netvor s duší mé sestry, mě děsí k smrti, ale aC mě vezme ;as, jestli to dám před 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257915