i vánici. Vidím, jak se obloha plní strachem, jakmile pohlédneš na cestu před námi, a to se ti vůbec nepodobá. Vůbec ne.“ Kaplo Drím potřásl hlavou. Kráčeli vedle sebe po kamenité cestě. Den byl nijaký, počasí nerušivé. Nízké kopce po obou stranách cesty ztratily veškerou barvu. „Zima,“ zabručel, „je doba, která vysává život ze světa a svět z mých očí. Na té obnažené kostře je cosi ohavného, Reši. Netěším se na pohled na svraštělou kůži a syrové kosti.“ „Utváříš jen to, co vidíš, asasíne, a vidíš jen to, co jsi utvořil jako první. Nedokážeme sladit to, co je uvnitř, s tím, co je venku, a tak si to přehazujeme v rukou jako žongléř horké kameny. V každém případě skončíme s popáleninami.“ „Já bych puchýře uvítal,“ zavrčel tiše Kaplo, „pokud bych věděl, že ta bolest je skutečná.“ „Co tě straší, příteli? Copak nejsem z nás dvou ten vážný já? Pověz mi, co ti dělá starosti.“ „Touhy starců,“ odpověděl asasín a znovu potřásl hlavou. „Ohýbáme posvátné dohody podle světských potřeb,“ utrousil Reš. „Syrová čísla. Vyšší Milost říká jen to, co je psáno.“ „A tím stáhl z kůže všechny své zhoubné choutky. Je tohle tajné kouzlo svatých slov, zaklínači? Jejich drahocenná ohebnost? Vidím, jak se kroutí jako provazy. A to vše ve jménu boha! Vlastně prováděné jako obřad usmíření. Jak si potom máš představit výraz toho boha jako potěšený nebo souhlasný? Přiznávám se ti tady na cestě: moje víra chřadne s roční dobou.“ „Víra, o které jsem ani nevěděl, že ji máš.“ Zaklínač si prohrábl hustý vous. „Je pravda, že toužíme zaměnit spásu za znovuzrození a chceme si představovat, jak duše ve své schránce znovu ožívá. Takové záblesky jsou ale krátké a dají se snadno ignorovat, Kaplo. Skelenal a jeho touhy se svíjejí v samotě – to jsme zajistili. Jediné dítě se mu nedostane na dosah.“ Kaplo zavrtěl hlavou. „Projdi se staletími a znovu se podívej na svou víru.“ Mávl rukou, ale v polovině gesta zaváhal a prsty se mu ohnuly jako drápy. „Ohebná slova pro ohebnou dětskou mysl, kterou podle předpisů hněteme a pobízíme, a tak ze starých tvarů vytváříme nové. A nad tou směskou křičíme zlepšení!“ Dech z něj vyletěl. „Příroda se vzdává svých přirozených vzorců – těch, které obklopují zákruty skrývající se v každé lebce, aK je to muž, žena, dítě nebo zvíře. Podívej se na naše potomky, Reši, zahalené v rouchách, obklopené bohatstvím. Podívej se na ta vážná procesí v mihotavém světle pochodní. Slyším zpěv, který ztratil veškerý smysl. Slyším toužení v každém tom nesrozumitelném, hrdelním zasténání. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257914