i vánici. Vidím, jak se obloha plní strachem, jakmile pohlédneš na cestu před námi, a to se ti vůbec nepodobá. Vůbec ne.“ Kaplo Drím potřásl hlavou. Kráčeli vedle sebe po kamenité cestě. Den byl nijaký, počasí nerušivé. Nízké kopce po obou stranách cesty ztratily veškerou barvu. „Zima,“ zabručel, „je doba, která vysává život ze světa a svět z mých očí. Na té obnažené kostře je cosi ohavného, Reši. Netěším se na pohled na svraštělou kůži a syrové kosti.“ „Utváříš jen to, co vidíš, asasíne, a vidíš jen to, co jsi utvořil jako první. Nedokážeme sladit to, co je uvnitř, s tím, co je venku, a tak si to přehazujeme v rukou jako žongléř horké kameny. V každém případě skončíme s popáleninami.“ „Já bych puchýře uvítal,“ zavrčel tiše Kaplo, „pokud bych věděl, že ta bolest je skutečná.“ „Co tě straší, příteli? Copak nejsem z nás dvou ten vážný já? Pověz mi, co ti dělá starosti.“ „Touhy starců,“ odpověděl asasín a znovu potřásl hlavou. „Ohýbáme posvátné dohody podle světských potřeb,“ utrousil Reš. „Syrová čísla. Vyšší Milost říká jen to, co je psáno.“ „A tím stáhl z kůže všechny své zhoubné choutky. Je tohle tajné kouzlo svatých slov, zaklínači? Jejich drahocenná ohebnost? Vidím, jak se kroutí jako provazy. A to vše ve jménu boha! Vlastně prováděné jako obřad usmíření. Jak si potom máš představit výraz toho boha jako potěšený nebo souhlasný? Přiznávám se ti tady na cestě: moje víra chřadne s roční dobou.“ „Víra, o které jsem ani nevěděl, že ji máš.“ Zaklínač si prohrábl hustý vous. „Je pravda, že toužíme zaměnit spásu za znovuzrození a chceme si představovat, jak duše ve své schránce znovu ožívá. Takové záblesky jsou ale krátké a dají se snadno ignorovat, Kaplo. Skelenal a jeho touhy se svíjejí v samotě – to jsme zajistili. Jediné dítě se mu nedostane na dosah.“ Kaplo zavrtěl hlavou. „Projdi se staletími a znovu se podívej na svou víru.“ Mávl rukou, ale v polovině gesta zaváhal a prsty se mu ohnuly jako drápy. „Ohebná slova pro ohebnou dětskou mysl, kterou podle předpisů hněteme a pobízíme, a tak ze starých tvarů vytváříme nové. A nad tou směskou křičíme zlepšení!“ Dech z něj vyletěl. „Příroda se vzdává svých přirozených vzorců – těch, které obklopují zákruty skrývající se v každé lebce, aK je to muž, žena, dítě nebo zvíře. Podívej se na naše potomky, Reši, zahalené v rouchách, obklopené bohatstvím. Podívej se na ta vážná procesí v mihotavém světle pochodní. Slyším zpěv, který ztratil veškerý smysl. Slyším toužení v každém tom nesrozumitelném, hrdelním zasténání. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257914
Dej na mě! Nalezl jsem pravdu. Od chvíle zjevení, od ohromujícího zrození náboženství každé následující pokolení se od něj víc a víc vzdaluje, krok za krokem, a ta cesta staletími značí žalostný prohřešek. Od posvátného ke světskému, od svatého k bezbožnému, od slávy ke směšným ceremoniím. Končíme – naše víra končí – v napodobenině, jen stěží ovládáme smích, a sbírka farníků jen přihlíží, bezmocná a všeho zbavená. A zatím ve stínech za oltářem muži oplzlými prsty osahávají malé děti.“ Odplivl si. „Před očima boha? Kdo jim odpustí? A navíc, příteli, jak sladký je nektar jejich ponížení! Myslím, že tato žízeň leží v jádru jejich slabosti. Libovat si v neodpustitelné vině je jejich duši jedinou odměnou.“ Reš dlouho mlčel. Deset kroků. Patnáct. Dvacet. Nakonec kývl. „Šekkanto už jako by byla mrtvá. Skelenal nedočkavě roztřásá ochrnuté končetiny. A třasský asasín uvažuje o otcovraždě.“ „Já bych mu to scvrklý péro uřízl u kořene,“ prohlásil Kaplo. „Otupil bych precedens kaluží krve.“ „Tvoje přiznání není pro moje uši, příteli.“ „Potom si je zacpi požehnanou ignorancí.“ „Příliš pozdě. Ale mnozí, kdo mlčky truchlí u hrobu, ukrývají představy o zaslouženém trestu pro zesnulé, aniž by kdokoliv cokoliv tušil.“ Kaplo zabručel. „Nosíme žal jako rubáš a modlíme se, aby tkanina byla dost hustá a zakryla náš spokojený výraz.“ „Přesně tak, příteli.“ „Takže mi nebudeš odporovat.“ „Kaplo Dríme, pokud by někdy taková potřeba nastala, budu ti té noci hlídat záda.“ „Ve jménu víry?“ „Ve jménu víry.“ Klášter a Skelenala nechali za sebou, zavřené před ocelovým denním světlem. Před nimi na nízkém návrší, jež jako by tvořilo most mezi dvěma zvětralými kopci, stála čarodějka Ruvera. Obřadně spojená se zaklínačem Rešem, přijímajíc roli choti svého manžela. Měla kamenný výraz a její vrásky byly ještě hlubší, když upřela oči na Kaplo Dríma. Když muži došli blíž, promluvila. „Pověz, kdo by ve své společnosti vítal asasína.“ Reš si vzdychl. „Milá ženo, matka Šekkanto už jenom šeptá, my však její přání přesto slyšíme.“ „Snad se mě teV ta baba nebojí?“ Kaplo zasyčel. „Zdá se, že ty nepotřebuješ žádného asasína, aby se tu oháněl čepelemi, čarodějko. Matka se bála rizika, které dnes podstoupíš, a pověřila mě, abych tě chránil.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257914
Ruvera frkla. „Bude vědět víc o moci, kterou jsem nalezla. Společnost, kterou nechceš pojmenovat, je ta, kde pravda leží uškrcená na prahu a shromáždění šustí jako hadi ve slámě.“ „Zveš nevítané přátele,“ poznamenal Kaplo se slabým úsměvem, „přespávající po stodolách. Uklidni svou představivost, čarodějko. Dnes jsem jenom ochránce.“ „Který chrání lži,“ zavrčela Ruvera, než se otočila. „PojV tedy za mnou. Není to daleko.“ Když na něj Kaplo vrhl zmatený pohled, Reš jen pokrčil rameny. „Některé sňatky nestojí za naplnění,“ prohlásil zaklínač. Ruvera vyštěkla smíchy, ale na muže se nepodívala. „Už jenom při té představě bych se i já vrhl do mužské náruče,“ prohlásil Kaplo. „Konečně vidím obrat ve tvých motivech, ve tvých touhách, příteli Reši. Budeme navěky lapení v tomto výsměchu rodině? Manžel, manželka, syn, dcera – tituly se uplatňují, smělé jako plivnutí do tváře větru.“ „A já už myslel, že to jsou slzy.“ Reš se zašklebil. „Občas.“ „Když jsi byl ještě dítě, co?“ „Jedno Ruveře přiznám: dala mému zmatku tvář a každá vráska představuje důrazné odmítnutí.“ Čarodějka před nimi se opět zasmála. „Tvář a šátrající ruku, která nic neprobudila. To ale bylo moje odhalení, ne tvoje.“ Došla na hřeben. „TeV se podívejte na nově posvěcenou půdu.“ Reš s Kaplem se k ní připojili a mlčky se zadívali dolů. Dolík byl oválný, pět kroků v nejširším místě a osm v nejdelším. Svahy byly pod rozevlátými kučerami vysoké trávy podryté, takže cesta dolů byla obtížná, ale samotné dno bylo rovné a bez kamenů. Na rovné ploše, jejíž část před desítkami let jeptišky rozoraly a osázely – bez valného úspěchu – byl zvláštní prvek a za ním se zvedaly nízké pahrbky, kde z rozpukaných skal pod vrcholem vytékaly prameny. Nekonečné proudy vody vytesaly do svahů hluboká koryta, než splynuly v jeden potok, který se zase rozdělil v brázdách se zvadlým býlím. Dolík ale zůstával suchý, a to byla ta zvláštnost, nad níž se Kaplo zamračil. „Posvěcení? To požehnání nebylo tvým právem.“ Ruvera pokrčila rameny. „Říční bůh je mrtvý. Zatratila ho kletba noci. Vlastně byl zrazený, ale na tom nesejde. Žena na trůně v Charkanas si nás nevšímá, a my uděláme dobře, když se jí nebudeme připomínat. Manželi, zapátrej a pověz mi, co ti přinese odpověV.“ „Tu jámu jsi kopala vlastníma rukama?“ chtěl vědět Reš. „Ovšemže ne.“ Kaplo zabručel a promluvil dřív, než Reš stačil své ženě odpově99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257914