mi doslova vibrovala. Cítil jsem, jak se mi v krku usazuje nějaký žmolek, a napadlo mě: opovaž se brečet, opovaž se brát si tu věc osobně. „No tak, Chanci,“ ozvala se. „Už je skoro čas.“ Díval jsem se na hladkou, bledou kůži na jejím spánku. … čtyřletá Leonora mě tlačí v kočárku po hrbolatém chodníku… Pot mě štípal v očích. … a já se hihňám, jak kočárek drncá přes výmoly způsobené kořeny stromů… Nějaká jiná ruka za mnou poIukává na ze$ ateliéru. … slyším, jak za mnou klapou vysoké podpatky její mámy… Leonořiny lesklé vlasy se rozprostírají kolem její hlavy. Mrká na mě přes slzy, dívá se na mě vzhůru. „To bude dobrý, Chanci. Opravdu, neboj.“ … a ona mi zpívá: „Na kopéčku v Africe, stojí stará věznice, ach ouvej, na kopéčku v Africe…“ Měl jsem pocit, jako kdybych byl uvězněný ve vlastním těle a zíral ven přes betonovou masku. Nedokázal jsem zastavit chvění své ruky, ale stejně tak jsem nedokázal pohnout s omračovací pistolí. Napadlo mě, že možná budu zvracet, anebo že uteču z místnosti, nebo snad, že začnu brečet. Byla to hrozná, děsivá povinnost. A já na ni nebyl připraven. „Mám nápad,“ ozval se Patrick, který stál v předklonu vedle mě a pomalu mi vytahoval pistoli z ruky. „Co kdybych to udělal já a Chance tě bude držet za ruku. To je přece to důležité, ne?“ Leonora přikývla, hlava se jí na plachtě pohnula. Úleva byla tak intenzivní, že se mi na chvilku zatmělo před očima. Zamrkal jsem, aby se mi rozjasnilo, a pak se zadíval na Leonoru. Stékaly jí po tvářích slzy. Natáhla ke mně ruku a já ji sevřel. Patrick se přesunul k jejímu boku a držel omračovací pistoli u Leonořina spánku. Alex se opírala rukou o stehno. Oba se drželi o kus dál, aby Leonora mohla vnímat jenom mě. Setřásl jsem stud z toho, že mě musel zastat můj bratr, a soustředil se jen na ni. Hladil jsem ji po hlavě. Hodiny tikaly a tikaly, ten zvuk se prakticky odrážel v ozvěně
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257913