Dimitrij pozoruje nehybně všechny přípravy. Ze svého úkrytu nevyjde dřív, než bude vlak připraven k odjezdu. Cestující první třídy nastupují do vagonů a za nimi jdou nosiči. O něco blíž k Dimitrijovi nastupují méně movití cestující, sami, bez cizí pomoci. Pojedou druhou třídou, stejně jako mladý muž, který chce na sebe upoutat co nejméně pozornosti. Přednosta stanice náhle z plných plic zapíská a kola vlaku se pomalu dávají do pohybu. Dimitrij rychle vystupuje ze svého úkrytu a vyskakuje na schůdky vagonu, který se nachází proti němu. Naposledy se rozhlíží po nádraží, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje, a mizí ve vagonu, kde si hledá místo. Sedadla jsou umístěna ve dvou řadách vždy po dvou a mladý Rus nenašel ani jednu, kde by byla volná dvě místa vedle sebe. Konečně se rozhodne, že se posadí vedle postaršího muže, který ho zdraví pokynutím hlavy. Takové množství lidí je pro mladého Rusa nezvyklé. Obvykle si mohl díky jmění své rodiny rezervovat kupé první třídy jen sám pro sebe. Zatímco se ale opatrně usazuje, aby příliš neobtěžoval svého souseda, hlavou mu proběhne myšlenka, že jestli by se měl dát na útěk, bude třeba, aby si na takové podmínky zvykl. Dimitrij se opírá o křeslo a zaklání hlavu. Zavírá oči a přemýšlí o nádherné cestě po Francii, kterou si plánoval. Stačilo jedno Petrovo varování a sen se rozplynul. K tomu všemu se domníval, že se právě seznámil s dívkou, která vzbudila jeho zájem víc než kterákoli jiná předtím. Dimitrij si povzdechl. Jestli je to jeho úděl, nebude se mu vyhýbat. Chce dál se ctí nosit jméno svého dědečka a byl by rád, aby na něj byla jeho prababička hrdá.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257810