vystavuje na odiv svá četná tetování (3.32). I tento obraz vychází z dobové fascinace a módy, neboť již před válkou se v Německu stali populárními umělci předvádějící vypracovaná a od hlavy k patě potetovaná těla jako provokativní výraz světa vybočujícího z normy. Zobrazená žena skutečně existovala a pod uměleckým jménem Maud Arizona vystupovala v německých přístavech a na Blízkém východě. Nicméně nejde o portrét v pravém slova smyslu, pro Dixe byla spíše inspirací k vlastním fantaziím. Na plátně zaujatě napodobuje nejrůznější tetovací motivy, například loď s plachtami, kotvu, krasojezdkyni, nahou ženu balancující na kouli a jiné akrobaty, ale i běžné symboly štěstí jako slunce, růži, barokní andělíčky, probodnuté srdce či znamení zvěrokruhu. Najdeme zde však i motivy připomínající malířovu válečnou zkušenost – říšskou orlici držící v pařátech zeměkouli, kterou má Zulejka uprostřed hrudi, či německý Železný kříž na jejím pravém ňadru. Nechybějí ani pruská vojenská přilba, kříž na hrobě vojáka či lebka.15 Většina tehdejších Dixových prací s motivy prodejného sexu, násilí a nejrůznějších bizarností se v jednom důležitém ohledu odlišuje od jeho krutých „záznamů“ války – navzdory syrovosti jsou pojednány s určitou dávkou nadsázky, ironie a někdy i humoru, což je zlehčuje. Vidíme to na stylizovaném plátně, kde sám sebe zobrazuje jako vraždícího sexuálního predátora (nadsázkou je vlastně již sám námět), na kresbách a grafikách s námořníky (3.28) a „bordelových“ scénách
3.32 Dix: ZULEJKA, 1920, olej na plátně, 162×100 cm, soukromá sbírka.
K plátnu Zulejka více viz Karcher, Eva (1987), s. 38. 15
— 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257695
3.33 Dix: VRAŽDA Z VILNOSTI, 1922, suchá jehla, 27,5×34,5 cm.
z Bruselu (3.29, 3.31), které mají nádech karikatury. Dokonce i krutou expresivní Vraždu z vilnosti z roku 1922, s děsivou scénou zamordované prostitutky v tratolišti krve, malíř odlehčil komickou scénou kopulujících psů v pravém dolním rohu, přičemž udivený výraz bílé fenky vespod je vyloženě komický a hrůznost celé scény oslabuje (3.33). Obratná směsice perverze, brutality, nadsázky a komičnosti je typickým rysem Dixových tehdejších erotických prací, kterými byl pověstný. Ostatně jak sám později prohlásil:
Cit. dle Karcher, Eva (1987), s. 39. 16
Ano, je báječné, že svět je tak groteskní, tak dialektický! Tak plný rozporů! Na jedné straně vážnost, na druhé komičnost. To, že jsou tyto dvě věci tak úzce spojeny… Opravdu, vždycky jsem nacházel potěšení ve skutečnosti, že je život takový… Lidi můžeme vidět jako velké, nebo jako úplně maličké, a dokonce jako zvířata. Lidská přirozenost by bez toho nebyla úplná. Ne, vůbec mě netrápilo, když jsem si to všechno uvědomil… Koneckonců, je tu humor.16
— 99 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257695
TANCE SMRTI
TANCE SMRTI V letech 1923 a 1924 vytváří Dix své nejznámější grafické album Válka, jednu z nejlepších uměleckých reflexí Velké války, ačkoli vzniklo až šest let po jejím skončení. Cyklus padesáti grafických listů, vydaný v Berlíně galeristou Karlem Nierendorfem, nebyl komerčně úspěšný, nejspíše pro brutalitu a syrovost jednotlivých vyobrazení (3.34). Dix při jejich tvorbě čerpal nejen ze svých starších kreseb a náčrtů ze zákopů, ale i ze skic zohavených těl, pořízených v márnici, kde byli neidentifikovaní mrtví vojáci „vystaveni“ pro rodiny pátrající po svých pohřešovaných členech. Opíral se také o četné válečné fotografie (3.35, 3.36) a údajně získal i dokumentaci z jedné vojenské nemocnice, kde plastičtí chirurgové „napravovali“ znetvořené obličeje a rozdrcené končetiny. Výsledek byl krutý a nemilosrdný, tak jako byl krutý a nemilosrdný Dixův způsob práce, tak jako byla krutá a nemilosrdná sama válka. Jak později prohlásí: 3.34 Dix: TANEC SMRTI, lept, akvatinta, 24,5×30 cm, z alba Válka, 1924.
— 100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257695