„Ano, pamatuji si na vás,“ řekla jsem po odmlce. Neil Put nam byl ten muž, který mi neoficiálně sdělil, že dostanu místo, o které jsem se ucházela. „Jak se máte?“ „Nemůžu si na nic stěžovat.“ Jeho hlas zněl až příliš vesele, ale zpočátku jsem si toho nevšimla. „Víte,“ pokračoval, jako by si zčistajasna na něco vzpomněl, „pověřili mě, abych vám zavo lal. Pánové z horních pater oficiálně rozhodli o té pozici.“ Zadržela jsem dech. Čelila jsem obrovskému problému. Bylo mi osmadvacet a právě jsem dokončila obchodní školu. Získa la jsem práci snů, na kterou člověk s nedostatkem zkušeností nemá nárok. Byla to skutečně životní příležitost, kterou bohužel nevyužiju, protože si momentálně sama nedojdu ani na záchod. Co si počnu, jestli budou chtít, abych příští týden nastoupila? Nebyla jsem zvyklá se vzdávat a ochotně jsem čelila každé výzvě, která se mi postavila do cesty. Ta nezdolná část mé osob nosti si neuměla představit nic jiného, než že se nějakým způ sobem nasouká do kostýmu a dostane mě do sídla firmy v ten okamžik, kdy mi nadřízení písknou nástup. Ale moje hlasitější část – řekněme ta, ze které právě trčel katetr – si neuměla před stavit, že vůbec kdy vyleze z nemocničního pokoje, natož aby věnovala své myšlenky „vyšší angažovanosti na úrovni plánová ní obchodních strategií a logistiky“. Mojí jedinou nadějí byla zdržovací taktika. Třeba se mi po daří vyjednat pozdější datum nástupu. Jak dlouho potrvá, než se zase vrátím do normálu? Dva měsíce? Čtyři? Ale než jsem stačila otevřít pusu a přednést panu Putnamo vi svůj návrh, předešel mě. „Rozhodli se pro jiného kandidáta.“ „Prosím?“ „Dali přednost někomu zkušenějšímu.“ „Ale vždyť jste říkal, že to místo je moje!“ „Pouze neoficiálně. Ale pak se na scéně objevil vhodnější uchazeč.“ Zavřela jsem oči. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257680
„Pošlou vám oficiální dopis, ale chtěl jsem vás na to připravit.“ „Aha,“ hlesla jsem. „Samozřejmě.“ Dozvěděli se o té neho dě? Vědí, jak to se mnou vypadá? „Přejeme vám hodně štěstí a brzké uzdravení.“ Takže dozvěděli. Ukončila jsem hovor a dlouhý povzdech jsem vtělila do je diného slova. „Nééééééé!“ Když jsem vzhlédla, Ian a nová zdravotní sestra mě napjatě sledovali. „Právě jsem dostala padáka,“ vysvětlila jsem jim. „I když ne tak docela. Ještě to nebylo oficiální. Ale těsně před nehodou mi to místo dali. Měla to být práce snů. Chtěla jsem to parádně rozjet.“ „To přece nemůžou!“ zvolala soucitně ošetřovatelka, jako bychom byly mnohaleté kamarádky. „Ale můžou,“ oponoval Ian. „Takhle to na světě chodí.“ Od něho jsem se žádných sympatií nedočkala. Suchý jako křída. „Smůla,“ posteskla si smutně sestřička, vzala mě za ruku a povzbudivě mi ji stiskla. Teprve v té chvíli jsem si uvědomila, jak ledové mám ruce. „Mrzí mě, že pro vás neměli lepší zprávu.“ Pokrčila jsem rameny. „To je v pořádku.“ A svým způsobem bylo. Přinejmenším se mi ulevilo. Kdyby mě přijali, tuhle výzvu bych nejspíš nezvládla. Ale v širší souvislosti nebylo v pořádku nic. Nejenom že jsem tu práci chtěla, já jsem ji potřebovala. S ohledem na záři vou budoucnost, která se přede mnou rozprostírala, jsem si kou pila drahý byt. Musela jsem splácet studentskou půjčku, půjčku na auto a kreditní kartu. Dále jsem neměla ponětí, na kolik mě přijde lékařská péče. Panika se v mém nitru zvedla jako písečná bouře. Právě se zhroutil další kousek mého starého života. Ale v té chvíli, kdy se ve mně rvaly emoce, se stala zvláštní věc: strašně moc jsem ho prožívala a zároveň jsem skoro nic necítila. Netuším, jak je to možné, ale přísahám, že to tak bylo. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257680
Cloumala se mnou panika a současně jsem propadla milosrdné otupělosti. Ptala jsem se sama sebe, jestli se zase budu někdy cí tit normálně – a vzápětí jsem doufala, že se tak stane za dlouhou předlouhou dobu. Už nikdy nebude dobře. Ian se již uchýlil ke své obvyklé věcnosti: „Takže…“ Malič ko se pohupoval na patách. „Shrňme si to. V podstatě jsme dnes zmapovali celé vaše tělo. V nadcházejících týdnech ho budeme posilovat a pokusíme se probudit to, co zatím nefunguje.“ Upíral oči na svou psací podložku, jako by ho tohle téma – a především já – k smrti nudilo. „Kolem poranění míchy existuje celá řada záhad a my nejsme vždycky přesně schopni říct, kdo z pacientů se zlepší a kdo ne. Vaše nedostatky jsou všechny na úrovni čéšek a níž, proto se zaměříme na tuto oblast. Máte nějaké otázky?“ Čekání na odpověď si krátil zíráním z okna. Zavrtěla jsem hlavou. „V tom případě na shledanou zítra,“ prohodil a otočil se k odchodu. „A příště,“ zavolal přes rameno, „se musíte snažit.“ Já a sestra jsme sledovaly, jak odchází. Mohla jsem se na něho zlobit, ale i na to jsem byla příliš unavená. Skoro jsem cítila, jak ze mě jako vzduch z propíchnutého kola uniká zbytek sil. Den se chýlil ke svému konci. Jediné, co zbývalo, bylo ulehnout zpát ky do postele. Potom jsem mohla zavřít oči a upadnout do mi losrdné dřímoty. Ale než jsem se začala shánět po skluzné desce, objevila se ve dveřích další postava. Kitty. Už zase. „Přece jsem ti řekla, že to nejde,“ naježila jsem se. „Ale to bylo dávno,“ namítla. „Bylo to včera.“ „Napadlo mě, že sis to třeba rozmyslela.“ „Ne.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257680