„Nepotřebujete svézt?“ „Čekám na autobus,“ odvětila jsem. Rozhlédl se ko lem, jako by chtěl dát najevo pochybnost, že tu něco takového vůbec existuje. „Má přijet až za dvě hodiny,“ dodala jsem rychle. „Řekl bych, že stanice je pro dnešek zavřená,“ za mračil se. „Ale řidič říkal…“ Nechala jsem ta slova odeznít do ticha. Rozhlédla jsem se po okolí a pak se podívala na kluka před sebou. Ohlédl se přes rameno. „Pár si nás bere taxíka zpát ky na Williams College.“ Přimhouřila jsem oči a zahleděla se do tmy, ale jestli tam byl někdo další, neviděla jsem ho. „Snažím se do stat do Benningtonu,“ odpověděla jsem. „Chodím tam na vysokou.“ „Bennington?“ zeptal se a ústa se mu roztáhla do širo kého úsměvu. „Slyšel jsem zajímavé historky o místních děvčatech.“ Zamračila jsem se a uvažovala jsem, jestli mě to mělo urazit, nebo ne. „Jenom si vás dobírám,“ dodal rychle, jako by mi četl myšlenky. „A kromě toho,“ usmál se, „tam chodím tak trochu taky.“ „Jak to myslíte?“ zarazila jsem se. „Je to čistě dívčí škola.“ Mluvila jsem úsečně a zdrženlivě. A přemýšlela, jestli se směje mně, nebo něčemu jinému. „Já vím,“ smál se. „Takže vidíte sama, že tam tak úpl ně nezapadám. Proto chodím na většinu předmětů na Williams College. Ale jsem součástí divadelního projek tu u vás na škole, na Benningtonu.“ „Aha,“ odpověděla jsem vyvedená z míry jeho vysvět lením. Stejně jako většina ostatních dívek na Benning
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257641
tonu jsem věděla o té zvláštní výjimce, která místním chlapcům umožňovala alespoň částečně na škole studo vat. Škola se k tomu rozhodla ve třicátých letech, když rozšiřovala repertoár divadelních her o ty, které vyžado valy účast mužské části populace. Pro dívky z divadelní fakulty představovala účast chlapců nekonečný zdroj klepů a možnost sblížit se s nepřítelem. Svět divadla se ale jen zřídka prolínal s mým vlastním světem, a i když jsem na Benningtonu strávila už tři roky, toto byl první kluk z programu, kterého jsem osobně potkala. „Mám dojem, že jsem vás už viděl,“ řekl po chvíli se stejně širokým úsměvem. Zavrtěla jsem hlavou a cítila jsem se trapně při po myšlení, že mě někdo mohl sledovat. „Neřekla bych.“ On ale přikývl. „Ale jo, vás a tu druhou holku, jedna bez druhé neuděláte krok.“ Zarazila jsem se. „Lucy.“ „Rád tě poznávám, Lucy,“ usmál se. Začervenala jsem se, když jsem si uvědomila ten omyl, ať už jeho, nebo můj. „Ale ne, promiň, tak se ne jmenuju. Chtěla jsem říct, že jsi mě musel vidět s mojí spolubydlící, Lucy.“ „Aha,“ přikývl a vypadal při tom, jako by ho ta infor mace zklamala. Pokrčil rameny. „Nechceš jet s námi? Sama tu zůstat nemůžeš. Ne v tomhle počasí,“ dodal, ale měla jsem pocit, že ho zneklidňuje spíš pozdní ho dina než teplota. „U školy mám auto, můžu tě pak do Benningtonu odvézt.“ Na chvíli, možná na několik chvil jsem zaváhala. Pak mi ale došlo, kolik je hodin, jaká je všude kolem tma, a vzpomněla jsem si na plíživý pocit strachu, který mě pomalu začal ovládat, než se objevil můj zachránce — tak alespoň působil. A tak jsem šla za ním, vykročila
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257641
jsem ze svého kruhu světla, který byl v mé neodbytné představě zároveň kruhem bezpečí, a přemýšlela jsem nad tím, co jsem získala a o co jsem přišla, když jsem jedno neznámo vyměnila za jiné. Jen o pár kroků dál však kolem taxíku postávala slíbená skupinka přátel. Natěsnali jsme se dovnitř, těly se mačkali na sebe, jedna z dívek si dokonce musela sednout jednomu klukovi na klín. Poslouchala jsem, jak se tato skupinka přátel, k níž jsem se zpočátku tak zdráhala připojit, hlasitě směje a jak spolu její členové vtipkují. Byla tu Sally, studentka dějin umění z New Yorku, která plánovala strávit léto v Benátkách, a Andrew, který chtěl kráčet ve stopách svého otce a stát se profesorem angličtiny. Jela s námi ještě další dívka, jejíž jméno jsem si nedo kázala zapamatovat, ale která byla celou cestu samý úsměv a téměř nespustila oči z Andrewa. A pak tu byl kluk, kterého jsem poznala jako prv ního: Thomas, zkráceně Tom. Ze všech svých přátel se teď držel nejvíc zpátky, i když se usmíval a poslouchal, co ostatní říkají. Jakmile jsme vyjeli ze stanice, zabolelo mě u srdce při pohledu na jejich přátelství. Stmelovalo celou skupinku a bylo patrné na uvolněném a nenuce ném způsobu, jakým se k sobě chovali. Bylo to o tolik jiné než podivné, izolované duo, které jsem tvořila já s Lucy. Ve srovnání s nimi působilo najednou tak zvlášt ně a osaměle. Zpočátku mi naše blízkost připadala vzrušující, ale postupem času jsem stále víc nabývala dojmu, že Lucy pouze vstřebává informace o mně, ale o sobě mi ni kdy nic neřekne. Nejdřív jsem to přičítala ostýchavosti a byla jsem přesvědčená, že stejně jako já jednoduše není zvyklá na tak těsné soužití s někým druhým. Dů věra se postupně utvoří, přesvědčovala jsem na začátku
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257641