„Vy nevíte, že úředníci státního zastupitelství mají zákonem zakázáno účastnit se politických manifestací tohoto typu?“ zeptala se žena stejným výslechovým tónem. „To se mě netýká,“ odpověděl Eric. „Já nejsem státní zástupce, jsem francouzský občan a byl jsem sem vyslán švédskou advokátní kanceláří. Pokud tedy takový zákon vůbec existuje, rozhodně se nevztahuje na mě.“ Ti čtyři se znovu zasmáli. „Ale na mě se vztahuje,“ řekla žena a sundala si brýle. Ericovi chvíli trvalo, než pochopil, co vidí. Dlouhé rozpuštěné vlasy, bílá blůza s pěticípou rudou hvězdou v úzkém výstřihu, džíny tak obtažené, jako by byly šité na míru, na nohou sandály s řemínky kolem kotníků, a přesto to byla ona, Gertrude Gehlenzová v úplně jiné divadelní roli. Když to Ericovi došlo, všichni se rozesmáli, jeho úžas asi vypadal pěkně komicky. Ale jakžtakž se vzpamatoval. „Dovol, soudružko,“ řekl a objal ji, sundal jí tmavé brýle a políbil ji na obě tváře. Gertrude ho také ovinula pažemi a ironicky opětovala jeho opatrné polibky. „Tohle jsou mí kamarádi — Ludwig, Wolfgang a Georg,“ před stavila ty tři muže. Eric si s nimi potřásl rukou. „Vy se tak fakticky jmenujete?“ zeptal se. „Jo, proč ne?“ řekl ten, který byl představen jako Ludwig. „No znělo to trochu jako vtip hudebního historika,“ odpověděl Eric opatrně. „Ale snadno si to zapamatuje i ten, kdo nemá paměť na jména. Beethoven, Mozart a Händel. Těší mě.“ Popořadě se jim uklonil. „Pojďte! Už abychom šli, zajdeme na pivo tam co obvykle,“ prohlásila Gertrude a vzala za ruku Beethovena. „My to vezmeme jinudy,“ řekl Mozart a někam ukázal. „Ale dorazíme tam taky.“ S Händelem si vzali Erica mezi sebe, skoro jako dva policajti, samozřejmě to ale mysleli jako žert, protože se tomu smáli, a spo98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257640