Č a n k a j š k ů v m o d e l s t á t u s o c i á l n í s p r a ve d l n o s t i by l s v ý m z p ů s o b e m p o zo r u h o d n ý. Vyc h á ze j e ze Su n j a t s e n ov ýc h p ře d s t a v o č í n ských pod mínká ch pro re al i z ac i p r i n c i p u l i d ové ho b l aha z avád ě l t e h d y m o d e r n í z á p a d n í s t a n d a rd y s o c i á l n í c h p r á v a s o c i á l n í h o za be z pečení. Roz hod ně m ě l d al e ko k m o d e l u s ově ts ké m u , s te jn ě jako měla k tomuto modelu daleko doktrína politického poručenství a osta tně i d oktr í n a Su n jats e n ova. Ste jn ě jako i v ji n ýc h o b l a s t e c h Č a n k a j š k ova k o d i f i k a č n í h o s n a že n í n e m o h l a a n i t a t o obla st pr á va d oj ít konkré tn í ho n ap l n ě n í . Ni c m é n ě r u d i m e n tár n í myšlenka čínských pr inc i p ů s o c i ál n í ho s tátu z ů s tal a a by l o n a n i mož né d á le na va zova t.
sovětské právo Po bolševické revoluci v Rusku 7. listopadu 1917 se na území Ruska a s ním spjatých zemí východní Evropy a střední Asie postupně vytvořil mohutný státní útvar, nazvaný podle lidových zastupitelských rad (rusky sověty) Svaz sovětských socialistických republik (SSSR), zkráceně Sovětský svaz. Za dlouhá léta jeho existence v letech 1922–1991 ovlivnila jeho ideologie a jeho právo mnoho zemí celého světa, včetně několika států Dálného východu. ústavní systém
orgány moci
Ústavní uspořádání SSSR zakotvené v jeho první ústavě z roku 1924 odráželo koncepci francouzské ústavy III. republiky, tedy parlamentní republiky s hlavou státu volenou nepřímo nejvyšším zastupitelským sborem. Od svého francouzského předobrazu se ovšem sovětský model podstatně odchýlil co do svého naplnění. Volby byly sice naoko rovné, přímé, tajné a všeobecné, ovšem na rozdíl od demokratických voleb, umožňujících výběr z více kandidátů, byla předkládána jednotná kandidátka, kterou mohl volič buď volit, anebo nevolit. Ve druhém případě většinou nikoliv bez nepříjemných následků pro něho samotného. Politický systém státu sovětského typu ovládala marxisticko-leninská strana, obvykle nazývaná komunistická strana, jejíž vedoucí úloha byla přímo zakotvená v ústavě. Ústavní zakotvení vedoucí úlohy strany vyvolávalo oprávněné podezření, že výkon státní moci je ve skutečnosti přenesen na stranické orgány. Oficiální doktrína zemí sovětského modelu takové podezření vehementně popírala, až na Čínu, která v době Kulturní revoluce v letech 1966–1976 přechod faktické moci ze státních na stranické orgány nejen neskrývala, ale dokonce ho deklarovala v ústavě. Hlava státu, volená parlamentem, byla buď kolektivní, třeba v SSSR, nebo individuální, například v ČLR. Rovněž francouzský bikameralismus byl do
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257541
ústavního systému sovětského typu promítnut odlišně. V unitárních státech byl parlament jednokomorový, ve státech federativních byl dvoukomorový, přičemž druhá komora zastupovala jednotlivé složky federace. Sovětský svaz tu de facto převzal americký model, kde americký Senát je konstituován podle států USA, stejně jako sovětský Sovět národností byl konstituován podle svazových a autonomních republik SSSR. Sovětský ústavní model také odmítal trojdílnost mocí zákonodárné, výkonné a soudní s tím, že veškerá moc pochází z pracujícího lidu. V praxi to znamenalo, že zastupitelské orgány všech stupňů byly zdrojem moci zákonodárné i výkonné. Leckdy, bohužel, i moci soudní. V dálněvýchodní praxi uplatňování sovětského ústavního modelu nicméně trojí moc existovala. Tradice dělby mocí, vzniklá v Číně už za dynastie Tchang, byla natolik silná, že při aplikaci sovětského modelu vznikla triáda mocí stranické, vojenské a policejní. Znalost mechanismu jejich „brzd a vyvažování“ (checks and balances) je pro pochopení reálného fungování sovětského práva ve všech zemích na Dálném východě klíčová. Sovětský ústavní model zahrnoval též katalog základních práv a svobod, na první pohled srovnatelný s kteroukoliv demokratickou zemí. Aplikačně byl ovšem výkon základních práv a svobod korigován „zájmem pracujících“, což fakticky znamenalo pozastavení podstatné části rozsahu i obsahu jednotlivých práv a svobod. Sovětské občanské právo vzniklo současně se Sovětským svazem. Už v roce 1922 vydal jeho vůdce Vladimír Iljič Lenin přímý pokyn vypracovat občanský zákoník. Tak bylo nejprve v Ruské sovětské federativní socialistické republice a postupně v dalších svazových republikách od roku 1922 občanské právo kodifikováno podle vzoru německého občanského zákoníku z roku 1896. Byla převzata hlavně pandektistická struktura kodifikace, zejména dělení na práva věcná, právo závazkové a právo dědické. Na rozdíl od německé předlohy stálo v sovětském modelu vně občanského práva a občanského zákoníku právo rodinné. Na občanské právo se tam totiž hledělo jako na úpravu majetkových vztahů, do nichž se prý rodinné vztahy nehodily. Proto byly manželské a rodinné vztahy upraveny zvláštními zákony. Také po obsahové stránce byly v sovětské občanskoprávní koncepci oproti německé předloze propastné rozdíly, vyplývající hlavně z marxistického pojetí vlastnického práva a ze státně řízených práv závazkových. Speciálním znakem sovětského práva bylo rozlišování tzv. druhů a forem vlastnictví. Zatímco občanské kodexy do té doby takové rozlišení neznaly, vycházejíce ze staré římskoprávní zásady res una – ius unum, marxistická teorie přišla s rozlišením druhů a forem vlastnictví dle vztahu k tzv. výrobním prostředkům. Jak napsal německý filozof a duchovní otec marxismu Karel Marx, „buržoazní právník pro fetišovou povahu zboží vidí toliko věc, jakožto potencionální objekt vlastnictví, avšak nevidí společenské vztahy její výroby či spotřeby“. Koncepce jednotného vlastnického práva byla z tohoto úhlu kritizována především proto, že hodnotila každou věc stejně a při vlastnictví nemohl být brán zřetel k výrobním R ECEPCE
občanské právo
diverzifikace vlastnictví
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257541
Karel Marx
pojem vlastnictví
sovětská definice
poměrům. Odtud marxistický sofismus, že právník v kapitalistickém státě vidí tkalcovský stav, ale nevidí již rozdíly v tom, zda na něm pracuje námezdní dělník v továrně nebo samostatný tkadlec, který žádné námezdní dělníky nezaměstnává. Proto podle sovětského modelu existovalo vlastnictví ve dvou formách: státního vlastnictví, jehož předmětem byl společný majetek všeho lidu (národní majetek), a vlastnictví družstevního, jehož předmětem byl majetek lidových družstev. Vlastnická práva jednotlivců připouštěly ústavy, potažmo občanskoprávní úpravy, toliko jako jakési přechodné formy, které by snad měly do budoucna vymizet. Vycházely přitom z toho, že v přechodném „období budování socialismu je za předmět vlastnictví třeba uznávat i předměty, jejichž nabytí nebylo výsledkem práce vlastníka“. Marxismus odmítl dosavadní pojetí vlastnictví jako poměru osoby k věci. Podle Karla Marxe věta o právním panství člověka nad věcí nevysvětluje nic. Výkon tohoto panství závisí úplně na hospodářských podmínkách, které jsou nezávislé na lidské vůli. Ve svém díle „Bída filozofie“ Marx píše, že chce-li někdo definovat vlastnictví jako nezávislý poměr, zvláštní kategorii, abstraktní nebo věčnou ideu, může to být pouze metafyzická nebo právnická iluze. Vlastnictví je tedy v marxistickém pojetí poměr mezi lidmi, utvářený a podmíněný hospodářskými okolnostmi. Historická podmíněnost vlastnictví v Marxově pojetí znamená, že vlastnictví není apriorní a neměnné, nýbrž se historicky vyvíjí spolu s materiálními životními podmínkami. Odráží tedy v takzvané právní nadstavbě výrobní podmínky, které ve společnosti panují. A výroba je dle Marxe přisvojování přírody jedincem v určité společenské formě a jejím prostřednictvím. V ekonomickém smyslu je tudíž vlastnictví podle Marxe přivlastňováním přírody, k němuž může docházet různými právními formami. Mezi ně patří kromě vlastnictví též třeba nájem, pacht nebo zápůjčka. Samotný pojem vlastnictví vymezil v návaznosti na Marxovu ekonomickou teorii zejména sovětský civilista Anatolij Vasiľjevič Venediktov tak, že „převede-li se Marxův ekonomický pojem do řeči právní, sluší se vlastnické právo definovat jako právo jednotlivce a kolektivu používat výrobních prostředků a výrobků svou mocí a ve svém zájmu na základě soustavy třídních poměrů, která v dané společnosti existuje a v souladu s touto soustavou“. Na rozdíl od koncepce kontinentálního práva evropského, která vycházela z pojetí vlastnictví jako panství subjektu nad věcí – ius ad rem, sovětské právo konkrétně odmítalo nezadatelné právo, které lze poznat rozumem. Kontinentální konstrukce, podle níž je vlastnické právo dáno a priori, tedy není historicky podmíněným a vyvíjejícím se jevem, nýbrž je poznatelným bez dalšího zkoumání společenských a ekonomických poměrů, které by v příslušné době panovaly, vedla k závěru, že vlastnictví je neměnné a že jakýkoliv pokus o jeho vyvrácení či změny by směřoval proti samé přírodě a proti rozumu. Jakákoliv změna vlastnickoprávních poměrů byla v této koncepci vyloučena a pokus o ni byl marný, neboť nebylo možné změnit to, co
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257541