98
Zábranovy deníky jako cesta k ruské literatuře
Любит, любит кровушку Русская земля.194
Onen lakonický výčet bodných a střelných ran a zejména verše „Любит, любит кровушку / Русская земля“ jsou dost možná nepřeložitelné. Když jsem o tom kdysi nad deníky přemýšlela, napadlo mě jako částečné řešení „ráda si zavdá krve“, což děsivě důvěrnou, familiární každodennost oné zdrobnělé „кровушки“ snad trochu vystihuje (jenže rýmujte v češtině něco nevycpávkově na „krve“!). Tak přede mě Zábrana bezděky stavěl i první překladatelské problémy a učil mě přemýšlet nad rozdíly mezi češtinou a ruštinou – nad tím, jaké odstíny životních pocitů dokáže ten který jazyk adekvátně vyjádřit. Jiný, obecnější postřeh o těchto rozdílech přináší ve své kapitole Sergej Skorvid, který na příkladech ze Zábranova Bunina, Jesenina i Mandelštama dokládá tendenci ruštiny k absolutizujícím vyjádřením a přirozený sklon českých překladů tuto absolutnost tlumit. Urs Heftrich pak v Mandelštamově pozdní poezii zaznamenává tón možná příbuzný tomu, jenž v Mandelštamovi i Achmatovové tak mrazivě oslovoval mě – mluví o jeho „zvláštní veselosti“ a „odstupu od vlastního utrpení“, který básník zaujímá, „ačkoli je mu jasné, že ho režim dříve či později zlikviduje“. Mandelštam má samozřejmě také své netemné polohy – mnoho básní, v nichž čas dosud neztratil kontinuitu a v nichž se jeho jednotlivé vrstvy v sobě svobodně zrcadlí a navzájem se prostupují, aniž má minulost ještě důvod obžalovávat současnost. Krásným příkladem je báseň „Noc z Homéra“, již Sergej Skorvid uvádí jako ukázku téměř dokonalého Zábranova překladu. V letech, kdy jsem vnímala ruské autory především skrze Jana Zábranu – jeho očima či prizmatem jeho a jejich společné zkušenosti –, jsem se ale vždy znovu vracela k Mandelštamovým osudovějším, temnějším veršům. Od té doby uplynulo hodně času a já už dávno čtu ruskou literaturu především podle vlastního výběru a se svými vlastními akcenty. Vzpomínka na „období deníků“ ve mně ale s vděčností zůstává a Zábranův obraz mi dodnes bezděčně prostupuje jednou z nejznámějších Mandelštamových básní. Mandelštamův „Žil Alexandr Hercovič“ […] židovský muzikant, – [co] Schuberta dřel ostopryč jak čirý briliant.195
194 Anna Achmatova. Sankt Peterburg: Diamant 1997, s. 201. 195 Celou báseň cituje v originále i v Zábranově překladu Sergej Skorvid v kapitole K Zábranovým překladům z ruštiny.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257535