98
Zábranovy deníky jako cesta k ruské literatuře
Любит, любит кровушку Русская земля.194
Onen lakonický výčet bodných a střelných ran a zejména verše „Любит, любит кровушку / Русская земля“ jsou dost možná nepřeložitelné. Když jsem o tom kdysi nad deníky přemýšlela, napadlo mě jako částečné řešení „ráda si zavdá krve“, což děsivě důvěrnou, familiární každodennost oné zdrobnělé „кровушки“ snad trochu vystihuje (jenže rýmujte v češtině něco nevycpávkově na „krve“!). Tak přede mě Zábrana bezděky stavěl i první překladatelské problémy a učil mě přemýšlet nad rozdíly mezi češtinou a ruštinou – nad tím, jaké odstíny životních pocitů dokáže ten který jazyk adekvátně vyjádřit. Jiný, obecnější postřeh o těchto rozdílech přináší ve své kapitole Sergej Skorvid, který na příkladech ze Zábranova Bunina, Jesenina i Mandelštama dokládá tendenci ruštiny k absolutizujícím vyjádřením a přirozený sklon českých překladů tuto absolutnost tlumit. Urs Heftrich pak v Mandelštamově pozdní poezii zaznamenává tón možná příbuzný tomu, jenž v Mandelštamovi i Achmatovové tak mrazivě oslovoval mě – mluví o jeho „zvláštní veselosti“ a „odstupu od vlastního utrpení“, který básník zaujímá, „ačkoli je mu jasné, že ho režim dříve či později zlikviduje“. Mandelštam má samozřejmě také své netemné polohy – mnoho básní, v nichž čas dosud neztratil kontinuitu a v nichž se jeho jednotlivé vrstvy v sobě svobodně zrcadlí a navzájem se prostupují, aniž má minulost ještě důvod obžalovávat současnost. Krásným příkladem je báseň „Noc z Homéra“, již Sergej Skorvid uvádí jako ukázku téměř dokonalého Zábranova překladu. V letech, kdy jsem vnímala ruské autory především skrze Jana Zábranu – jeho očima či prizmatem jeho a jejich společné zkušenosti –, jsem se ale vždy znovu vracela k Mandelštamovým osudovějším, temnějším veršům. Od té doby uplynulo hodně času a já už dávno čtu ruskou literaturu především podle vlastního výběru a se svými vlastními akcenty. Vzpomínka na „období deníků“ ve mně ale s vděčností zůstává a Zábranův obraz mi dodnes bezděčně prostupuje jednou z nejznámějších Mandelštamových básní. Mandelštamův „Žil Alexandr Hercovič“ […] židovský muzikant, – [co] Schuberta dřel ostopryč jak čirý briliant.195
194 Anna Achmatova. Sankt Peterburg: Diamant 1997, s. 201. 195 Celou báseň cituje v originále i v Zábranově překladu Sergej Skorvid v kapitole K Zábranovým překladům z ruštiny.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257535
Zábranovy deníky jako cesta k ruské literatuře
99
je báseň, jejíž inspirace byla reálná a zčásti i žertovná – ozvěna Lermontovovy „Modlitby“196 se v ní spojuje se skutečnou vzpomínkou na židovského klavíristu, který přes stěny svého pokojíku v moskevské „komunálce“ neustále rušil své sousedy, manžele Mandelštamovy i další partaje. Zároveň je ale pro mě jeho postava v originále (a možná ještě více v Zábranově překladu) obdivuhodná onou urputností, s níž vybrušuje svou schubertovskou sonátu do dokonalého tvaru. A právě ve své snaze dát co nejpřesvědčivější tvar hudbě (či slovu) – v té samotářské posedlosti, při níž je člověk sám sobě nejpřísnějším soudcem – se mi onen pro okolí směšný „židovský muzikant“ propojuje se svým překladatelem.197 Oba „dřou ostopryč“, navzdory všemu srabu a vulgaritě socialistického života i onomu věčnému „dal už s tím pokoj, Serdcovič!, / Co z toho člověk má?“ – ať už tu otázku halekají sousedi přes tenkou stěnu „komunálky“, nebo ji našeptává vlastní deprese. A co z toho tedy člověk má? „S tou hudbou sladkou k zmodrání / smrt není strašná tak…“ odpovídá si Mandelštam slovy Zábranova překladu. A jinde Zábrana sám sobě Pasternakovými slovy: „Život je jen okamžik, / jenom rozplynutí / nás všech ve všech ostatních, / dar jim nabídnutý“.198 „Snaha o komunikaci: víra v eventuálního posluchače nebo čtenáře, prostě zájemce, znamená hodnotu samu o sobě. Toto gesto nabídnutí je humanistické gesto a nad ně není už nic důležité,“ píše Zábrana v jednom ze svých textů, který mě dodnes oslovuje nejvíc – v odpovědi do ankety s dobově frázovitým názvem „Tvorba jako míra humanismu“.199 I v tomto textu se projevuje stejná tvrdošíjná úcta ke slovu (a pohrdání blábolem) jako v denících, počínaje už nemilosrdně pregnantním rozborem nesmyslnosti anketního titulu. Jeho téma pak je vlastně prozaickou variací na oněch šest výše citovaných veršů: tvůrčí práce jako snaha o sebepřesažení tváří v tvář smrti a snaha o propoje196 Viz první sloku Lermontova a druhou sloku Mandelštamova Alexandra Hercoviče, které mají kromě částečné shody v jednom rýmovém slově i podobnou strukturu třetího a čtvrtého verše. Mandelštamova báseň má ve vztahu k Lermontovovi lehce parodické zabarvení, ale stejně tak se do ní může promítat i vážný odstín její „předlohy“:
В минуту жизни трудную Теснится ль в сердце грусть: Одну молитву чудную Твержу я наизусть. (Lerm.)
И всласть, с утра до вечера, Заученную вхруст, Одну сонату вечную Играл он наизусть... (Mandel.)
(Jde o Lermontovovu báseň Молитва, In Lermontov, Michail Jurjevič. Sobranije sočinenij v 4 tomach. Moskva: Akademia nauk SSSR 1961, s. 457.) 197 Tento konkrétní aspekt – společný překladu i hře na nástroj jako interpretačním uměním – vystupuje ještě výrazněji ve verzi Jiřího Kovtuna: „brousil ji pilně den co den“ (Mandelštam, O. Básně. Ed. a přel. Jiří Kovtun. Praha: Sefer 1998, s. 59). 198 Citace z Pasternakovy básně Cвадьба, jedné z živagovských básní, kterou Zábrana přeložil a zároveň části z ní použil ve své básni Holubi. 199 Šlo o anketu Sešitů pro literaturu a diskusi; příspěvek vyšel ve 26. čísle časopisu v roce 1969 a je přetištěn na s. 197–199 výboru Celý život, 1.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257535
100
Zábranovy deníky jako cesta k ruské literatuře
ní s druhými. „Jde-li skutečně o tvorbu, je v ní toto jediné cenné gesto vždy přítomno, ať kvalita vytvořeného je taková či onaká,“200 dodává autor pozoruhodně neelitářsky. Za člověka-čtenáře mohu říct, že některé plody Zábranovy posedlosti slovem dokážou uhranout ještě po desetiletích. Jemu samotnému by to možná bylo málo. Ale pro mne (a vím, že nejen pro mne) to bylo a je hodně – a za dar jím nabídnutý jsem nesmírně vděčná.
S přítelkyní z Brna, varhanicí Alenou Veselou, padesátá léta, Praha
200 Zábrana, Jan. Celý život, 1. Vyd. 1. Praha: Torst 1993, s. 199.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257535