98
4. Klasické období ruské geopolitiky
ponci za hrozbu. Napětí logicky rostlo a Rusko na japonské demarše a návrhy nereagovalo. V r. 1901 byla zprovozněna magistrála a Rusko se domnívalo, že případnou válku, kterou nehodlalo zahájit, vyhraje. Mikuláše k válce takticky podněcoval i německý císař Vilém II., který svému ruskému bratranci napsal: „Nepochybuji o tom, že Hospodin právě tobě vyhradil právo vztyčit vykupitelův kříž na březích Tichého oceánu“ (Hereschová 1996: 69). Rusko válku s Japonskem jednoznačně prohrálo. Ztratilo jižní Sachalin, přístavy Port Arthur a Daljan-Van (Dalnyj) i další území. Velikášská vize Mikuláše II. neodpovídala ani osobnosti cara, ani strategickému kontextu. Porážka na Dálném východě však přilila olej do již tak horké vnitropolitické situace. Patriotismus se proměnil ve frustraci a pocit ponížení a uvolnil společenské síly, které zatím držel stát pod kontrolou (Tsygankov 2014: 55). Krvavé potlačení pokojné demonstrace v r. 1905 vedlo k masovým nepokojům po celém Rusku. Bouřila se politická scéna, dělnictvo, kolonizované národy v Polsku, na Ukrajině, na Kavkaze, v Pobaltí, i samotná ruská armáda (vzpoura na křižníku Potěmkin). Car v této situaci učinil řadu ústupků směrem k demokratizaci včetně sestavení nové vlády. Situace se začala zklidňovat po jmenování Petra Arkadijeviče Stolypina (1862–1911) na premiérský post. Stolypinovi se i přes spory s carem podařilo obnovit pořádek a zavést několik výrazných reforem (D´Encausse 1996: 252). Reformní cestu, kterou započal, však ukončil atentát, který Stolypin nepřežil. V evropské politice se Rusko opíralo o spojenectví s Francií a snažilo se udržovat i dobré vztahy s Německem. Příbuzenský vztah mezi Mikulášem a Vilémem II. však byl nevyvážený, převahu měl jednoznačně Vilém (Clark 2012). Rychlá industrializace evropských mocností způsobovala, že Rusko technologicky zaostávalo. Tato skutečnost spolu s tím, že bezprostřední koloniální zájmy Ruska ležely jinde, vedly cara k návrhu mírové konference z r. 1898, který shrnul v provolání „Odzbrojení a celosvětový mír“ a který vedl k založení Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Car inicioval svolání konference, jež měla „učinit přítrž neustálému rozvoji zbrojení“ (Hereschová 1996). Konference se sešla v Haagu dvakrát (v letech 1899 a 1907), a přestože nepřinesla mnoho konkrétních výsledků, je dodnes vnímána jako významný krok v historii mezinárodních vztahů. Později se Rusko na evropském hřišti jistilo. V reakci na aktivizaci německé politiky a vznik Trojspolku přidalo Rusko v r. 1907 ke spojenectví s Francií ještě i dohodu s Británií, čímž vnikla Trojdohoda. Vedle snahy o zachování míru v Evropě a expanzi do Asie byl trvalým cílem impéria zisk Konstantinopole a kontrola úžin. Mikuláš už na samém počátku své vlády navrhoval tažení s cílem jeho dobytí. Tehdy zabránil realizaci pokusu předseda vlády Witte, jenž se chtěl soustředit na nakupené domácí problémy. Zbytečná geopolitická dobrodružství odmítal i Witteho nástupce Stolypin. V r. 1911 dokonce s ministrem zahraničí Sazonovem rozpracoval návrh na vytvoření „Mezinárodního parlamentu“ sídlícího v některé menší evropské zemi, složeného ze všech evropských (velkých i malých) zemí s cílem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257397