hnutelný a hypernormalizovaný, nebyl těmi, kteří mu byli vystaveni, chá pán doslova – v rovině konstativních významů. Proto bylo vlastně nepod statné, které tvrzení reprezentuje „fakta“ a které nikoli. Epstein opomíjí, že sovětští lidé místo toho navazovali s autoritativním jazykem kontakt v rovině performativní dimenze. Vzpomeňme si znovu na dvě dimenze významu obsažené v aktu hlasování ve prospěch rezoluce na stranické schůzi nebo v komsomolu: konstativní (popis toho, co si hlasující myslí o rezoluci) a performativní (samotné vykonání „hlasovacího“ aktu usta vujícího jistý prostor). Performativní dimenze tohoto aktu nepopisovala realitu, a nemohla být tudíž analyzována jako pravdivá či nepravdivá; mís to toho v této realitě produkovala zcela konkrétní účinky a skutečnosti. Takové akty, jakými byly precizní opakování jazykových forem, účast na rituálech, hlasování „pro“, atd., byly proto dokonale smysluplné i důležité, protože jednoduše vyvolávaly důležité účinky. Sovětským lidem umožňovaly spoluvytvářet nové podoby a významy reality, a to podoby a významy hmatatelné, různorodé a současně ukotvené v „reálném svě tě“. Tuto různorodost podob reality performativně umožňoval sám auto ritativní diskurz, přičemž ji svými konstativními popisy neohraničoval. Navzdory Epsteinovu tvrzení, že „realita odlišující se od ideologie jedno duše přestala existovat“, lze naopak říci, že to byla právě tato Epsteinova „odlišná realita“, jež ve skutečnosti v sovětském světě doslova explodova la a vzala na sebe množství působivých a nečekaných podob. Těmto neo čekávaným účinkům ideologického diskurzu se budeme věnovat v příš tích kapitolách.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257381