hnutelný a hypernormalizovaný, nebyl těmi, kteří mu byli vystaveni, chá pán doslova – v rovině konstativních významů. Proto bylo vlastně nepod statné, které tvrzení reprezentuje „fakta“ a které nikoli. Epstein opomíjí, že sovětští lidé místo toho navazovali s autoritativním jazykem kontakt v rovině performativní dimenze. Vzpomeňme si znovu na dvě dimenze významu obsažené v aktu hlasování ve prospěch rezoluce na stranické schůzi nebo v komsomolu: konstativní (popis toho, co si hlasující myslí o rezoluci) a performativní (samotné vykonání „hlasovacího“ aktu usta vujícího jistý prostor). Performativní dimenze tohoto aktu nepopisovala realitu, a nemohla být tudíž analyzována jako pravdivá či nepravdivá; mís to toho v této realitě produkovala zcela konkrétní účinky a skutečnosti. Takové akty, jakými byly precizní opakování jazykových forem, účast na rituálech, hlasování „pro“, atd., byly proto dokonale smysluplné i důležité, protože jednoduše vyvolávaly důležité účinky. Sovětským lidem umožňovaly spoluvytvářet nové podoby a významy reality, a to podoby a významy hmatatelné, různorodé a současně ukotvené v „reálném svě tě“. Tuto různorodost podob reality performativně umožňoval sám auto ritativní diskurz, přičemž ji svými konstativními popisy neohraničoval. Navzdory Epsteinovu tvrzení, že „realita odlišující se od ideologie jedno duše přestala existovat“, lze naopak říci, že to byla právě tato Epsteinova „odlišná realita“, jež ve skutečnosti v sovětském světě doslova explodova la a vzala na sebe množství působivých a nečekaných podob. Těmto neo čekávaným účinkům ideologického diskurzu se budeme věnovat v příš tích kapitolách.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257381
kapitola třetí IDEOLOGIE NARUBY: ETIKA A POETIKA
Veškeré umění je předmětem politické manipulace, vyjma toho, jež jazykem této manipulace mluví.1 Laibach
IDEOLOGICKÁ POETIKA Kniha Viktora Pelevina Generation P, jejímž dějištěm je Rusko devade sátých let, přináší čtenářům fascinující směsici sarkasmu a nostalgie ohledně nedávno zaniklého socialismu i nového postsovětského kapita lismu. Název je narážkou na poslední sovětskou generaci, k níž náleží i sám Pelevin, narozený v roce 1962. Hlavní hrdina Tatarskij, příslušník téže generace jako Pelevin, v jedné scéně popíjí se svým někdejším stra-
1
Bod třetí in „Deset bodů smlouvy“ (Laibach 1983). Laibach je slovinská divadelně rocková skupina, která už více než dvacet let experimentuje s ideologickými a uměleckými diskurzy. Více o skupině Laibach viz kapitolu 7; Žižek (1993b); Gržinić (2000); Erjavec (2003); Djurić a Šuvaković (2003); NSK (1991).
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257381
nickým šéfem a vypráví mu, jaký dojem na něj ještě v sovětských časech dělala šéfova schopnost psát ideologické texty bez jakéhokoli zjevného smyslu, za to však s mocnou rétorickou formou: „Jenže vy jste hlavně přednes takovej projev!“ pokračoval Tatarskij. „Tehdy už jsem se připravoval ke studiu na Literárním institutu, a vy jste mi vzal kuráž i náladu. Záviděl jsem vám. Protože jsem okamžitě pochopil, že takhle manipulovat slovama nikdy nedokážu. Smysl to nedávalo žádnej, ale přitom to bralo za duši tak, že člověk jako by všemu hned porozuměl. Teda porozuměl – ne snad tomu, co jste chtěl říct, protože vy jste přece nic říct nechtěl, ale člověk hned chápal, co ten život obnáší. Já bych řek, že kvůli tomu se taky takovýhle aktivy pořádaly. Večer jsem pak chtěl napsat sonet, ale místo toho jsem se opil.“ „A vzpomínáš si, co jsem říkal?“ zeptal se Chanin. Bylo znát, že je to pro něj příjemná vzpomínka. „Ale něco o sedmadvacátým sjezdu a jeho významu.“ Chanin si odkašlal. „Domnívám se, že vám komsomolským aktivistům není třeba vysvětlovat, proč závěry sedmadvacátého sjezdu naší strany musíme chápat nejen jako významné, ale i jako přelomové,“ zahřímal zvučným, dobře posazeným hlasem. „Přesto musím konstatovat, že metodologický rozdíl mezi těmito dvěma pojmy často vyvolává roz paky i mezi propagandisty a agitátory. Přitom právě propagandisté a agitátoři jsou architekty našich zítřků, a právě oni by neměli mít nejmenší nejasnosti v plánech, podle nichž hodláme stavět naši budoucnost…“ Silně říhl a ztratil nit. „Přesně!“ zvolal Tatarskij. „Teď to poznávám. A nejohromnější na tom bylo, že jste celou hodinu vysvětloval rozdíl mezi pojmy významný a přelomový, a já dokonale rozuměl každé vaší větě. Jenže když jsem se pokusil dát aspoň dvě z těch vět dohro mady, jako by mezi nima stála zeď. Nešlo to. Ani to převyprávět vlastními slovy.“ (Pelevin 2002, 85)
Pelevinovo ironické líčení dobře vystihuje změnu, jíž sovětský auto ritativní jazyk prošel v pozdním socialismu. Velká část jeho síly, podobně jako u cizích jazyků, spočívala v jeho rytmu, zvuku a působivě znějícím stylu. Na publikum dělal autoritativní jazyk dojem dokonce i tehdy, když mu tak docela nerozumělo. Fungoval v rovině, jíž Roman Jakobson nazval poetickou funkcí jazyka: jde o funkci zaměřující se na estetickou formu 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257381