R U T H D U G D A L L O VÁ
Zavolají dovnitř Sian a ta se posadí vedle lehátka, na kterém já sedím napjatá jako struna. Snad ze zdvořilosti se chvíli tváří, jako by ji to zajímalo, ale po očku se dívá na hodinky. Doktorka začne v dobrém, mluví ke mně, ale pak se otočí k Sian a na mě už se ani nepodívá. Sian je čím dál protivnější, píše si poznámky z toho, co jí doktorka vykládá, a unaveně se při tom hrbí. Stručně řečeno, moje pohlavní orgány jsou v háji. Kdybych chtěla mít dítě, mám smůlu. Děloha nemá ani centimetr, endometrium je tlusté jenom pár milimetrů a vaječníky jsou scvrklé. To všechno proto, že mám drastickou podváhu. Což samozřejmě není nic nového. Když odcházíme z gynekologického oddělení, Sian řekne: „Tak to nevypadá, že by ses té hadičky v nejbližší době měla zbavit, co?“ Není divu, že nemám ráda nemocnice. Není divu, že nemám ráda chytrolíny, kteří v nich pracují. Hlavně že řeší, proč chci mít svůj život pod kontrolou – proč asi Sian, Clive nebo Birute pracují na oddělení Ana? To oni se vyžívají v tom, že nás mají pod kontrolou. Jsem vydána na milost personálu, přesně jako kdysi Jena, a 1. února se bude rozhodovat o mém dalším osudu. Clive mi tvrdí, že na společných sezeních děláme pokroky, ale mě to bolí – víc než hladovění, víc než hadička v nose, víc než zvracení. Takový druh bolesti může být příjemný, může být dokonce návykový; jako anorektička o tom vím víc než většina ostatních. Ale tahle bolest, emocionální bolest, se snáší mnohem hůř. Sotva snesu, když se na mě Clive podívá. On mě vidí, poslouchá mě. A to všechno je jako škrábanec na srdci, odstranění ochranného obalu, po kterém zůstávám zranitelná a cítím bolest, jakou jsem osmnáct měsíců necítila. Tohle mi působí ta sezení s ním, ten jeho hřejivý úsměv a přimhouřené hnědé oči schované za brýlemi. Protože se tváří, že mu na mně záleží, a to mě bolí ze všeho nejvíc. Když přijdu do jeho kanceláře, už čeká na další pokračování mého smutného příběhu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257364