R U T H D U G D A L L O VÁ
Zavolají dovnitř Sian a ta se posadí vedle lehátka, na kterém já sedím napjatá jako struna. Snad ze zdvořilosti se chvíli tváří, jako by ji to zajímalo, ale po očku se dívá na hodinky. Doktorka začne v dobrém, mluví ke mně, ale pak se otočí k Sian a na mě už se ani nepodívá. Sian je čím dál protivnější, píše si poznámky z toho, co jí doktorka vykládá, a unaveně se při tom hrbí. Stručně řečeno, moje pohlavní orgány jsou v háji. Kdybych chtěla mít dítě, mám smůlu. Děloha nemá ani centimetr, endometrium je tlusté jenom pár milimetrů a vaječníky jsou scvrklé. To všechno proto, že mám drastickou podváhu. Což samozřejmě není nic nového. Když odcházíme z gynekologického oddělení, Sian řekne: „Tak to nevypadá, že by ses té hadičky v nejbližší době měla zbavit, co?“ Není divu, že nemám ráda nemocnice. Není divu, že nemám ráda chytrolíny, kteří v nich pracují. Hlavně že řeší, proč chci mít svůj život pod kontrolou – proč asi Sian, Clive nebo Birute pracují na oddělení Ana? To oni se vyžívají v tom, že nás mají pod kontrolou. Jsem vydána na milost personálu, přesně jako kdysi Jena, a 1. února se bude rozhodovat o mém dalším osudu. Clive mi tvrdí, že na společných sezeních děláme pokroky, ale mě to bolí – víc než hladovění, víc než hadička v nose, víc než zvracení. Takový druh bolesti může být příjemný, může být dokonce návykový; jako anorektička o tom vím víc než většina ostatních. Ale tahle bolest, emocionální bolest, se snáší mnohem hůř. Sotva snesu, když se na mě Clive podívá. On mě vidí, poslouchá mě. A to všechno je jako škrábanec na srdci, odstranění ochranného obalu, po kterém zůstávám zranitelná a cítím bolest, jakou jsem osmnáct měsíců necítila. Tohle mi působí ta sezení s ním, ten jeho hřejivý úsměv a přimhouřené hnědé oči schované za brýlemi. Protože se tváří, že mu na mně záleží, a to mě bolí ze všeho nejvíc. Když přijdu do jeho kanceláře, už čeká na další pokračování mého smutného příběhu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257364
M Á S E S T R A A DA L Š Í L H Á Ř I
Tu sobotu odpoledne po setkání s Robem jsem do nemocnice dora zila příšerně pozdě, takže jsem si ani nebyla jistá, jestli tam ještě zastihnu dr. Gregga, ale šla jsem přímo k němu a hlasitě zabušila na dveře. „Dále!“ Viděla jsem, že už se chystá k odchodu; odklízel z psacího stolu papíry a na rohu měl položenou aktovku, zavřenou a připravenou na cestu domů. Když mě spatřil, zamračil se, jako by mu hned bylo jasné, že ho budu zdržovat, a já cítila, jak si prohlíží moje mokré, rozcuchané vlasy a rozmazanou řasenku. „Ahoj, Sam. Co pro tebe můžu udělat?“ Pokynul mi, abych se posadila. Sám zůstal stát, takže jsem musela zaklánět hlavu, abych se mu dívala do očí. „Máma mi psala, že jste Jenu nechal přesunout zpátky.“ Seděla jsem si na rukách a zpocené dlaně se mi lepily k plasto vému sedátku. „Ano, zavolali mě k ní, protože si o ni dělali starosti kvůli těm záchvatům. Nechal jsem ji převézt do východního křídla, ale je to jen přechodné.“ Říkal to tak roztržitě, jako by v duchu už byl doma u své manželky, popíjel čaj a zobal sušenky. „Jena to tam nenávidí.“ „Hmm. Chci, aby byla pod nepřetržitým dozorem. Tvoje sestra měla za poslední týden dva záchvaty.“ Tři, opravila jsem ho v duchu. Usmál se, jako by mi prokazoval nějakou laskavost, ale ten úsměv vypadal spíš jako grimasa. „Ve východním křídle ji zdravotní sestry budou častěji kontrolo vat. Je to pro její vlastní dobro.“ Znovu se zahleděl na svůj stůl a na spisy, které uklízel, jako by chtěl naznačit, že náš rozhovor je u konce. „Ale doktore Greggu, vždyť přece dělá pokroky. Včera si vzpo mněla na sošku psa, kterou dostala jen krátce před tím, než byla napadena.“ Plácla jsem to první, co mě napadlo, jen abych si získala jeho pozornost. Už jsem se chystala vybalit na něj i to, jak Jeně ukazuju různé fotky, ale on se roztržitě zadíval na hodiny a já pochopila, že jsem ho zastihla v nevhodné chvíli. Už nemyslel na nic jiného, než jak se co nejrychleji dostat domů, a já mu v tom překážela. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257364
R U T H D U G D A L L O VÁ
„Doktore Greggu, prosím, poslouchejte mě! Jena si vystavila tuhle sošku v okně bytu, do kterého se zrovna chystala nastěhovat.“ Otevřela jsem batoh a zamávala mu porcelánovým štěnětem pod nosem. „Ukážu jí to a ona si vzpomene.“ Povzdychl si a odstrčil psíka stranou, ani se na něj nepodíval. „Vy si myslíte, že ne?“ Cítila jsem, jak se mi svírá srdce, a nervózně jsem přešlapovala. Doktor Gregg si odkašlal. „Hmm. Předpovídat další vývoj u pa cientů s poraněním mozku je spíš umění než věda. Ale já už to všechno probral s tvými rodiči. Možná bys je mohla poprosit, aby ti to vysvětlili? Nejsem si jistý, jestli tak docela chápeš…“ „Je mi šestnáct, nejsem malé dítě!“ Vztekle jsem strčila sošku zpátky do batohu. Batoh mi vyklouzl z ruky a spadl na zem. Ozvalo se zlověstné porcelánové křupnutí a mě polilo horko. „Řekněte mi jen jednu věc. To máma chtěla, abyste Jenu poslal zpátky do východního křídla?“ Mámě to vyhovovalo, když tam Jena ležela; měla pocit, že tam na ni víc dohlížejí. Dr. Gregg se zaklonil a povzdychl si, až jsem za hlédla chloupky v jeho nose. „Kath k tomu pochopitelně řekla svůj názor a společně se sna žíme dělat to, co je pro Jenu nejlepší.“ Pak zrychlil hlas a začal mi přednášet. „Jak jsem vám vysvětloval už v okamžiku, kdy jsme Jenu přijímali, lidská paměť je jako spousta souborů v paměti počítače. Poranění mozku je v podstatě stejné jako závada na pevném disku. Poškozené soubory nemusí být nutně ztracené, dalo by se říct, že se někdy podaří je obnovit ze zálohy, ale v jiných případech jsou nenávratně pryč. Jena utrpěla velice těžké poranění. Je možné, že už si nikdy nevybaví to, o co přišla.“ Východní křídlo. Poté, co se Jena probrala z kómatu a byla propuš těna z Ipswichské nemocnice, ji převezli sem. Bylo to oddělení plné pacientů, kteří byli nenávratně poškození a žili jen ze setrvačnosti, vlastně už víc mrtví než živí. Bylo to vězení: dveře byly vždycky zamčené, okna se nedala otevřít. Zazvonila jsem a ohlásila se do in terkomu. „Dobrý den. Já jdu –“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257364