byla potíž. Vlak vykolejil, kolejnice se vysypaly a byly jako kolejnice nepoužitelné. Naštěstí byly pojištěné a ztráta šla za dráhou. Brácha je musel nakoupit znovu. Dodnes v Rumunsku jezdí vlaky díky mému bratrovi! Sotva byly kolejnice u Rumunů, Petr začal pomýšlet na obchod s chmelem, a to ne jen tak nějakým, ale přímo s chmelem australským! Nechal obchod s kolejnicemi dotáhnout do konce Valérovi a vrhl se na studium chmele, o němž do té doby nevěděl nic. Když se mu zdálo, že už této komoditě rozumí, napsal svému kamarádovi ze základky. Ota kdysi emigroval do Austrálie a občas se Petrovi ozval. Ozval se i tentokrát a pozval ho k sobě, aby spolu ten chmel zkusili dojednat, jenže žil v Tasmánii, kde provozoval hospodu a malý hotel. Když se brácha zabydlel, odletěli spolu na australskou burzu. „Na burze jsme zjistili, že chmel mají obšancovanej Němci a že to není nic pro nás. Tak jsme se s Otou vrátili do Tasmánie a Prcku, tam jsem prožil lásku… no jo… “ zasnil se brácha, když mi o svém tasmánském dobrodružství vyprávěl. „Nádherná mulatka, třicet let, zklamaná životem, se do mě – do mě! – zamilovala. A posvětil nám to její táta, chlap jako hora, dva metry na vejšku a ramena na dva dny vostrý chůze. V životě jsem neviděl tak obrovskýho chlapa. Byl rád, že přivedu jeho dceru na jiný myšlenky, představ si to!“ Na těchhle výpravách za obchodem jsem milovala ty historky kolem, všechny ty lásky, které Petra na cestách provázely. Obchody šly tehdy tak trochu mimo mě, ale ráda jsem poslouchala to ostatní, co brácha stejně mohl povídat jenom mně. V Tasmánii prožil můj skoro padesátiletý bratr románek jak z červené knihovny. Nádherná mulatka, krásná příroda, moře… jenže nic netrvá věčně a každá sranda něco stojí a nelze žít jen ze vzduchu. Petr s Otou zjistili, že v Tasmánii je velký zájem o lana. Spousta lodí, spousta lan, to je jasná věc a mohl by z toho být výnosný obchod, dodávat lana do Tasmánie. Brácha se rozloučil se svou mulatkou a odletěl domů sehnat pro Tasmánce lana, jenže ani tenhle pokus nevyšel. Firma vyrábějící lana se zalekla velké objednávky, na kterou nestačily výrobní kapacity, a tak byl brácha tak trochu nahranej. Na suchu. Navíc mu Valér oznámil, že Rumuni neměli kapitál na zaplacení kolejnic a místo peněz nabídli kaustickou sodu. „Ty vole, co s tím?“ 98
Vnitřek 130 x 195 mm.indd 98
9.3.2018 9:28:02 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257313
„No musíš někoho sehnat, kdo to odkoupí. Určitě to bude nějakej podnik chtít,“ odpověděl Valér naštvanému Petrovi. Neměl pravdu, kamarád Valér. Nikdo osm vagónů kaustické sody nechtěl a to byl konec. Kamarádství i podnikání s Valérem skončilo, a aby toho nebylo dost, mělo skončit podnikání mého bratra jako takové… Petr odjakživa jezdil na Orlickou přehradu. Nejdřív pod stan, pak používal na spaní svůj mikrobus, s nímž cestoval po Ukrajině. Pak se mu povedlo sehnat krásný karavan, do kterého jsem jezdila i já s malým Adamem. Z dob taxikaření měl Petr různé podivné známosti a některé z nich se začaly zajímat o bývalé vládní sídlo na Orlíku. Tihle ostří hoši si vzpomněli i na něj, že by s nimi mohl do toho jít, ale brácha si naštěstí zachoval chladný rozum, a přestože se mu zrovna moc nedařilo, odmítl se takového podniku zúčastnit. Čas ukázal, že dobře udělal. Na Orlíku se začaly dít divné věci včetně střílení a vybuchování aut. Pokaždé, když se tam něco semlelo, zatrnulo mi u srdce a doufala jsem, že můj bratr se nikdy do takové šlamastyky nedostane. Byl konec léta. Na Orlíku bylo krásně; seděli jsme u ohně, pekli buřty a všechno vypadalo tak… tak poklidně, nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží malér. Adámek už spal; Petr s sebou tentokrát Květu nevzal, což mi vůbec nevadilo, a Pavel byl jako vždycky někde na natáčení, a tak jsme si mohli my dva po delší době vyprávět. Dívala jsem se na Petra, jak přikládá na oheň. Příští rok mu mělo být padesát, byl pořád štíhlý, jen vlasů měl trochu míň. Tušila jsem, že neprožívá lehké období, nedařilo se mu tak jak dřív. Divoké roky po revoluci, kdy se u nás obchod teprve rozjížděl, končily. Taky s Květou a jejím synem Michalem to nebylo tak jednoduché. „Na, vem si buřta,“ brácha ho sundal z klacku a podal na krajíci chleba. Otevřel pivo, napil se a napíchl na klacek další buřt. „Tak jsem zjistil, že Květa v krámě krade.“ „Jak krade? Prosím tě, to snad není ani možný, ne?“ „No jo, řekla mi to naše účetní. Prý se mě už dřív snažila upozornit, ale znáš mě. Furt jsem někde v luftu, přišlo mi to absurdní, no ale je to tak. On ten obchod moc nešel, myslel jsem, že to je kvůli konkurenčnímu Meinlu, co ho postavili nedaleko od nás, ale ono to nebylo tak horký s tou konkurencí. Jo, holka, vlastní manželka, a krade.“ „Proč by to ale dělala?“ 99
Vnitřek 130 x 195 mm.indd 99
9.3.2018 9:28:02 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257313
„Kvůli Michalovi, víš, jakej je lempl. Prostě obchod můžeme zabalit, a jestli neseženu rychle nějakej kšeft, jsem na suchu.“ „Na suchu, ale živej! Představ si, že by ses namočil tady s těma gaunerama, to bys mohl skončit s kulkou v hlavě.“ „Nepřeháněj, nejsem takovej vůl, abych se pletl mezi tuhle bandu.“ Dojedli jsme buřty, dopili pivo a šli si lehnout do karavanu. Byl to na dlouhou dobu poslední klidný večer s mým bratrem.
100
Vnitřek 130 x 195 mm.indd 100
9.3.2018 9:28:02 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257313