Den, kdy se to stalo (Ukázka, strana 99)

19 Otevřu vrata a vykročím po příjezdové cestě. Když dojdu ke vstupním dveřím, automaticky sáhnu do kapsy pro klíče. Je to přirozený reflex. Na tomhle místě jsem musela stát už nejmíň tisíckrát. Když zavřu oči, snadno si představím, že je běžný vše­ dní den a právě jsem odvezla Elspeth do školy. Šla bych dovnitř, naložila do myčky nádobí od snídaně, pak bych si uvařila kon­ vici kávy a zamířila nahoru do pracovny. Sedla bych si za stůl s klidným svědomím, že Elspeth je v bezpečí ve škole, učí se ve třídě a hraje si s kamarády. Neleží v zemi na hřbitově svatého Petra. Je živá, zdravá a čeká, až ji maminka přijde o půl čtvrté vyzvednout.

Opřu se rukou o dřevěná futra, abych neupadla. Plíce mám v jednom ohni. Nahlédnu do okénka. Dům vypadá prázdně.

Vezmu za kouli u dveří a modlím se, aby se otočila, ale je zam­ čeno. Když jsem byla holka, máma mi vždycky nechávala ná­ hradní klíč pod květináčem s magnólií, který stával vedle dveří.

Rozhlédnu se kolem, ale žádné květináče s klíči nikde nejsou.

Skuteční majitelé – jmenují se tuším nějak od B, ale nevím, jak dál – nejspíš dbají na bezpečnost víc.

Odstoupím ode dveří a vykročím kolem domu dozadu. Zá­ věsy v obývacím pokoji jsou zatažené a neproniká jimi žád­ né světlo. Na druhé straně domu je kamenná klenba vedoucí na malou terasu. V létě jsme se sem s Elspeth chodily opalovat.

Byl tu krásný klid. Ale teď je terasa zarostlá plevelem a plná spa­ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257233

Den, kdy se to stalo daného listí, které mi při chůzi šustí pod nohama. Když dojdu na konec domu a spatřím zahradu, zalapám po dechu. I tady je to samý plevel. Zeleninové záhonky, kde jsme s Elspeth pěstova­ ly mrkev a zelené fazolky, někdo vytrhal. Kořeny leží poházené na pěšině. Vzduch čpí shnilou zeleninou a ještě něčím, zvlášt­ ním pachem rozkladu, který nedokážu přesně popsat. Panuje tu strašidelné ticho, slyšet je jen chroupání mých bot na štěrkové cestičce. Pak uvidím skleník a sevře se mi srdce. Okna jsou špi­ navá a popraskaná. Vykročím k němu a uvědomím si, že tady něco chybí. Ne, zašeptám, to snad ne. Krásný zahradní dome­ ček ze dřeva, který Sean postavil tehdy tříleté Elspeth, někdo zboural. Zbyl po něm jen čtverec zaschlé odumřelé trávy. Šokovaně se otočím na podpatku. Vůbec nic nechápu. Vi­ děla jsem tu hrůzu na vlastní oči, ale pořád se nedokážu smí­ řit s tím, že je to realita. Vydám se kolem domu ke kuchyni v naději, že se každou chvíli objeví Sean, s úsměvem mi podá hrnek čaje a řekne mi, že to všechno byl jen strašný sen. Když však dojdu ke dveřím do kuchyně, žádný Sean tam není, jen husté zlověstné ticho. Položím ruku na známou kovovou petli­ ci a zvednu ji. Pak se skloním, odjistím dveře i dole a s úzkostí je otevřu.

Vstoupím do své kuchyně. Všechno tu vypadá stejně – tra­ diční venkovský sporák, černé trámy, kamenná podlaha – a pře­ ce naléhavě cítím, že tu něco chybí. Zmizelo všechno, co z nás dělalo rodinu Allanových. I vzduch je jiný, zatuchlý a tíživý jako nevětraný vzduch ve sklepeních muzeí a starých kostelů. Když se trochu rozkoukám, začnu si uvědomovat další změny. Elspe­ thina obrazová koláž, která hrdě visela na zdi vedle kredence, je pryč a nahradily ji bílé obdélníkové hodiny. Zmizel i kuchyňský stůl, u kterého Elspeth se Seanem vyráběli lapač snů, a na jeho místě stojí menší kulatý stolek. Kredenc, která bývala plná růz­ ných našich krámů, teď hostí úhlednou sbírku bílomodrého porcelánového nádobí.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257233

Nuala Ellwood Vykročím ke kredenci a vytáhnu šuplík v očekávání, že spat­ řím Elspethiny výtvarné potřeby, ale je prázdný. Otvírám další a další zásuvky a celá se přitom třesu žalem a bolestí. Kdo to mohl udělat? Kdo mohl přijít do mého domu a zničit všechny stopy po mojí malé holčičce? Jak to Sean mohl dovolit?

A pak na kamenné podlaze za zády uslyším kroky následo­ vané ostrým nadechnutím. „Co tady sakra děláte?“ Otočím se a uvidím vysokou blondýnu stojící s rukama v bok. Má kulatou bledou tvář, skoro průsvitnou pleť a velké ze­ lené oči, jimiž mě probodává. „Tak odpovíte mi?“ „Já… já jsem…“ V hlavě mám jako vymeteno. Zoufale se snažím dát dohro­ mady několik slov, ale vůbec mi to nejde. „Zavolám policii,“ řekne žena a vytáhne z kapsy telefon. „Ne,“ zvednu ruku. „Prosím vás, nedělejte to. Já jsem v tom­ hle domě bydlela. Bylo otevřeno a… heleďte, omlouvám se. Už jdu.“ Klopýtám k zadním dveřím, a přitom na sobě cítím její po­ hled. „To, že jste tady dřív bydlela, vám ještě nedává právo se sem vloupat jako zlodějka,“ houkne za mnou.

Nic na to neřeknu, jen otevřu dveře a co nejrychleji vyjdu ven. Má pravdu. Co jsem sakra čekala? Spěchám kolem domu a cítím stále větší bolest na prsou. Nedokážu myslet na nic jiné­ ho než na svoji malou Elspeth a na prázdné šuplíky v kuchyni.

Všechny stopy po ní byly odstraněny. Jako by nikdy neexisto­ vala, jako by celý náš rodinný život byl jen výplodem mé bujné fantazie.

Když dojdu na příjezdovou cestu, uvidím zaparkované auto té ženy. Je to červený sporťák s plátěnou střechou. Ta určitě nemá děti, pomyslím si, tenhle typ auta není určený pro rodinu.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257233