17 přívěsek
ned nevěděl, kam jedou – vězení v pytli mu znemožňovalo byť jen zahlédnout terén, jímž projížděli, nebo předjímat náhlé změny směru. Vyzvracel se – třikrát – a pytel páchl zvratky. Mohl být rád, že byl obrácený hlavou dolů a měl tam aspoň trochu místa. Taky mohl být rád, že se neudusil. Aspoň zatím. Připadalo mu, že jedou celou věčnost, než kůň náhle zastavil. Ned slyšel, jak všude kolem s bručením a úlevnými výkřiky seskakují na zem loupežníci. Slyšel, jak jim lupe v kříži a v kolenou, zatímco si protahují ztuhlá záda – nic člověka nepokřiví víc než sezení na koni. „Rozvažte toho kluka,“ řekl kdosi – nejspíš Král loupežníků, ale bylo těžké to poznat jistě. „Nejspíš se počůral.“ Přiblížily se kroky a Nedových zad se dotkly čísi ruce, ale rychle ucukly. „Fuj,“ ulevil si ženský hlas. „Počůral a ještě něco horšího. Strašně smrdí.“ „Uděláš, co jsem řekl,“ ozval se charakteristický bručivý hlas Krále loupežníků. „Nebo budeš litovat svého nedostatku předvídavosti.“ Žena s brbláním odepnula řemeny, jimiž byl Ned přivázaný ke hřbetu koně, a s ještě větším brbláním do něho 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257102
strčila a nechala ho žuchnout na zem. Ned dopadl tvrdě na kámen. Ochromila ho pronikavá, ostrá a třeskutá bolest, až vykřikl. „Přestaň kňourat,“ obořila se na něj loupežnice, stáhla z něj pytel a zahodila ho. Měla holou hlavu a kůži na hlavě potetovanou různými symboly, které ohraničovaly propletené trnité úponky. „Nezabilo tě to.“ Kouzla na Nedově pokožce se během jízdy zklidnila – nebo mu to tak aspoň připadalo. Netušil, zda za útlum může ten žuchanec, natřásání koně nebo strach, který uvnitř pytle pociťoval. V každém případě, jakmile přistál na pevné zemi, kouzla se znovu probrala k životu. Mžitky před očima ještě neodezněly, a tělem už mu procházel jeden nával horka za druhým. Ned hekl a zaťal zuby, aby nevykřikl. „Běž,“ přikázala mu loupežnice hlasem hrubým, jako by v něm měla štěrk. „A tamhle se posaď.“ Ukázala na mýtinu, kde už se scházeli ostatní loupežníci. „Odpočineš si, když budeme odpočívat my. Což není často.“ Odvedla koně, který Neda nesl, něžně mu cukrovala do ucha a drbala ho na krku. Ned zatoužil být koněm. Nejistě se postavil – se svázanýma rukama bylo těžké držet rovnováhu – a udělal první krok, ale po tom, co byl tak dlouho svázaný v pytli, byla chůze obtížná a točila se mu hlava. Kromě toho měl pod chodidlem v botě ukrytý nůž. Kdyby si ho tak mohl zastrčit do rukávu… ale jak? Nemohl použít ruce a všude byli loupežníci. Ned se rozhlédl. Všude kolem rostly stromy. Měly propletené větve a tísnily se a mačkaly jeden vedle druhého. Loupežníci zastavili na malé mýtině uprostřed temného lesa. Ten les byl živý. A Ned byl k smrti vyděšený. Lidé říkali, že v lese žijí duchové. Lidé říkali, že v něm žijí příšery. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257102
Lidé říkali, že jsou v něm obři – obrovští obři z kamene porostlého mechem, kteří dokážou člověka rozmáčknout na padrť. Celý svůj život měl z lesa panickou hrůzu. Byl rád, že už si stačil vyprázdnit žaludek do pytle, protože z té hrůzy by se mu určitě znovu navalilo. Jakmile to matka zjistí, určitě něco vymyslí. Vždycky má nějaký plán. Ned se na tu možnost upnul a vypudil strach z hlavy. „Hoďte tomu klukovi mokrý hadr, ať se dá do pucu. Je cítit až sem,“ houkl Král loupežníků. Ned se posadil na kládu a jeden loupežník mu přinesl hadr a trochu špinavé vody ve vaku z voskovaného plátna. Ned měl pevně svázané ruce v zápěstí a v přiléhavých rukavicích úplně ztratil cit v prstech. Párkrát s nimi zacvičil, aby se prokrvily. Hadr byl nasáklý špinavou vodou a Ned ho sotva udržel, ale vděčně si setřel zvratky z obličeje. Dokonce si s ním, přestože byl odporně špinavý, vytřel ústa, i když to chutnalo, jako by si je vydrhl koňskými kobližky, pískem a zkaženým masem. Zkusil vyplivnout, ale měl příliš sucho v ústech. Ani plakat nemohl. Kouzla se mu dál svíjela po těle a bičovala ho, každé písmeno rozžhavené stejně jako značkovací železo. Ale přidalo se ještě něco jiného. Kouzla mluvila. Každý shluk slov, každá napsaná věta měla svůj vlastní hlas – nebyl slyšitelný sluchem, ale Ned ho cítil. Položil si hlavu na kolena a snažil se poslouchat. Kde je naše čarodějnice? rozčilovala se kouzla. Potřebujeme ji. Nejsme zvyklá na hrátky s malými dětičkami. Prosím, okamžitě přiveď tu dospělou dámu, hned teď. Odtud až potud. „Ne-nejsem ta-tak malý,“ sykl Ned v odpověď. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257102