17 přívěsek
ned nevěděl, kam jedou – vězení v pytli mu znemožňovalo byť jen zahlédnout terén, jímž projížděli, nebo předjímat náhlé změny směru. Vyzvracel se – třikrát – a pytel páchl zvratky. Mohl být rád, že byl obrácený hlavou dolů a měl tam aspoň trochu místa. Taky mohl být rád, že se neudusil. Aspoň zatím. Připadalo mu, že jedou celou věčnost, než kůň náhle zastavil. Ned slyšel, jak všude kolem s bručením a úlevnými výkřiky seskakují na zem loupežníci. Slyšel, jak jim lupe v kříži a v kolenou, zatímco si protahují ztuhlá záda – nic člověka nepokřiví víc než sezení na koni. „Rozvažte toho kluka,“ řekl kdosi – nejspíš Král loupežníků, ale bylo těžké to poznat jistě. „Nejspíš se počůral.“ Přiblížily se kroky a Nedových zad se dotkly čísi ruce, ale rychle ucukly. „Fuj,“ ulevil si ženský hlas. „Počůral a ještě něco horšího. Strašně smrdí.“ „Uděláš, co jsem řekl,“ ozval se charakteristický bručivý hlas Krále loupežníků. „Nebo budeš litovat svého nedostatku předvídavosti.“ Žena s brbláním odepnula řemeny, jimiž byl Ned přivázaný ke hřbetu koně, a s ještě větším brbláním do něho 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257102