„Dala mi tě. Jsi dar, oběť! Která nemluví, nepřemýšlí, nic nechce. Potřebuju akorát tvoje tělo, jen abys tady byla. Jinak můžeš vypadnout!“ Není to tak docela pravda. Možná že já jsem dárek, ale oběť je tu Grófka, obětuje se ona. Albert to neví, nebo to nechce vidět. Jdu směrem ke dveřím. Ruku mám na klice, Eugène mě zadrží. „Nech toho, kam jdeš?“ „Nech toho,“ říká tentokrát Albertovi. Ve skleníku zavládne zmatek, začíná se mi to líbit. „Co tě to popadlo, že najednou mluvíš? A přece nepůjdeš celá nahá na ulici, no tak, to bude v pořádku, zmlkni, jinak nám tu vybuchne.“ Eugène se dostává zpátky do normálu a doufá, že nastolí smír. Oba dobře víme, že pokud já tu jsem díky svému tělu, on je tu díky svému duchu. Tudíž to, že mám hlas, pro mě může být nebezpečné. A pro něj taky. Protože, co kdybych měla náhodou taky ducha…? „Na tyhle hovadiny já nemám čas,“ opakuje Albert, co říká Eugène, to ho nezajímá, mrští kusem uhlu do kouta. Eugène mě balí do bílého prostěradla, které sebral z křesla. S roztomilou neobratností mi zabalil i ruce, jsem svázaná a bezmocná jako novorozeně. Ale nenechme se mýlit, mimina nejsou tak docela bezbranná. Miminka pláčou, křičí, a jejich hlasy dokážou vládnout světu. Znovu promluvím: „Bojíš se? Slov? Mě?“ 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS257101