Sabine Durrantová Řidič autobusu pokrčil rameny. „Je to moc hezká pláž,“ řekl. „Dá se tam kempovat?“ Řidič udělal rukama dost nerozhodné gesto, které si holohlavý mladík vyložil jako souhlas. „Super,“ řekl znovu a pokynul svým přátelům, kteří stáli venku. Bylo jich šest nebo sedm. Nalezli do autobusu s několika igelitkami plnými láhví řeckého piva Mythos. Z jednoho sluchátka halasil rap. V uličce stála dívka, která vypadala jako Rita Ora, s rudými rty a blonďatými vlasy umně stočenými nahoru, takže vypadaly jako beraní rohy, a hlasitě naříkala nad roztrženým sandálem: „Ty za to můžeš, pitomče. Šlápnul jsi mi na něj. Musíš mi koupit nové.“ „Sednout, Lauro.“ Kluk s vyholenou hlavou si ji posadil na koleno tak rázně, že zaječela. Postavila se a odsekla: „Jdi do hajzlu.“ Byl jsem pootočený, abych dobře viděl, a dívka si mě všimla. „Ahoj,“ řekla značně familiárním tónem. „Jste v pohodě?“ Přivřel jsem jedno oko ve snaze rozverně na ni mrknout, ale moc se mi to nedařilo. Muž se špinavými nehty na nohou cosi mumlal. Zjevně mu vadila hudba a celkový hluk. Otočil jsem se zpátky k okýnku. Na pouliční lampě přímo proti mně byl pověšený zalaminovaný papír se dvěma fotografiemi. Na první byla usmívající se třináctiletá Jasmine a na druhé počítačová rekonstrukce její současné podoby. „VIDĚLI JSTE TUTO DÍVKU?“ Papír tam zjevně nevisel dlouho. Pod fotkami bylo menším písmem napsáno: „Angličanka pohřešovaná od roku 2004. Má
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256997