Sabine Durrantová Řidič autobusu pokrčil rameny. „Je to moc hezká pláž,“ řekl. „Dá se tam kempovat?“ Řidič udělal rukama dost nerozhodné gesto, které si holohlavý mladík vyložil jako souhlas. „Super,“ řekl znovu a pokynul svým přátelům, kteří stáli venku. Bylo jich šest nebo sedm. Nalezli do autobusu s několika igelitkami plnými láhví řeckého piva Mythos. Z jednoho sluchátka halasil rap. V uličce stála dívka, která vypadala jako Rita Ora, s rudými rty a blonďatými vlasy umně stočenými nahoru, takže vypadaly jako beraní rohy, a hlasitě naříkala nad roztrženým sandálem: „Ty za to můžeš, pitomče. Šlápnul jsi mi na něj. Musíš mi koupit nové.“ „Sednout, Lauro.“ Kluk s vyholenou hlavou si ji posadil na koleno tak rázně, že zaječela. Postavila se a odsekla: „Jdi do hajzlu.“ Byl jsem pootočený, abych dobře viděl, a dívka si mě všimla. „Ahoj,“ řekla značně familiárním tónem. „Jste v pohodě?“ Přivřel jsem jedno oko ve snaze rozverně na ni mrknout, ale moc se mi to nedařilo. Muž se špinavými nehty na nohou cosi mumlal. Zjevně mu vadila hudba a celkový hluk. Otočil jsem se zpátky k okýnku. Na pouliční lampě přímo proti mně byl pověšený zalaminovaný papír se dvěma fotografiemi. Na první byla usmívající se třináctiletá Jasmine a na druhé počítačová rekonstrukce její současné podoby. „VIDĚLI JSTE TUTO DÍVKU?“ Papír tam zjevně nevisel dlouho. Pod fotkami bylo menším písmem napsáno: „Angličanka pohřešovaná od roku 2004. Má
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256997
Lži se mnou dlouhé hnědé vlasy a modré oči. Poznávací znamení: jizva na pravém rameni.“ Mírná nevolnost, jež si pohrávala s mými útrobami, se změnila v nevrlost. Na Jasmine jsem už úplně zapomněl. A teď se mi vybavilo, že mě na to Alice upozorňovala. Neblahé výročí. Rodiče. Proboha – ti určitě nebudou v takové pohodě, v jaké bývají lidé na dovolené. Jsou chudáci a je mi jich líto, ale po veškerém úsilí, jež jsem musel vynaložit, abych se sem dostal, jsem doufal, že nenaruší mé plány. Cestou na sever jsme ještě několikrát zastavili. Okolí bylo stále zelenější a lesnatější. Lidé vystupovali. Vnímal jsem tyto detaily, přestože jsem poklimbával – ukolébaný rozvlněnou krajinou a ostrými slunečními paprsky. Když jsem konečně otevřel oči, neseděl kromě mě v autobuse vůbec nikdo. Sjížděli jsme z kopce. Podél silnice stály na obou stranách pokroucené olivovníky a na zemi ležely role černých sítí. Vypadaly jako mumifikovaná těla. Autobus zastavil. Řidič vstal a protáhl se. Stiskl tlačítko, a když se dveře otevíraly, vytrčil ke mně bradu. „Agios Stefanos,“ řekl. Určitě jsem vypadal překvapeně. Autobus zaparkoval na travnatém okraji silnice uprostřed ničeho. Stáli jsme tam a kolem bylo ještě víc olivovníků, tečkované stíny a žhavé polední slunce. Žádný přístav. Žádné lodě. Žádné taverny. A zjevně žádný „Agios“. Popadl jsem brašnu, sundal z věšáku kabát a vystoupil. Řidič se opíral o autobus, držel v ruce mobil a s někým mluvil. Nedaleko silnice stála kaplička: nahromaděné svíčky a ikony. O sklenici se zvadlými květinami byla opřená fotografie jakéhosi mladíka. Na druhé straně
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256997
Sabine Durrantová byla zatáčka a velká cedule: „Plážový klub Delfinos“ – místo vlastněné developery, kteří koupili pozemek, jejž si pronajímala Alice. Alice mi poslala esemesku popisující, jak se odtud dostanu k domu, ale já nijak nespěchal. Zapálil jsem si cigaretu, zamával na rozloučenou řidiči a vydal se opačným směrem dolů z kopce. Chtěl jsem nashromáždit užitečné informace, obhlédnout terén, zjistit, kde se dají koupit cigarety a možná najít příhodné místo, kam bych se mohl rafinovaně vytratit a dát si před spaním drink. Jak jen to šlo, držel jsem se ve stínu, což znamenalo, že jsem kráčel strouhou podél cihlové zídky. Silnice byla opuštěná a já si vychutnával samotu. Spánek mi prospěl. Byl jsem na dovolené a vůbec nic, žádná pohřešovaná dívka, mi ji nezkazí. Ve vzduchu se neustále ozývalo hlasité drnčení cikád. Na silnici leželi do klubíčka stočení černí hadi upražení na žhavém slunci. Po chvíli se k olivovníkům a k černým sítím připojily jiné stromy a keře, plácek s drny a čtyřmi uvázanými kozami a potom budovy: pár prázdninových vil, za nimi několik venkovských stavení, směsice cihlových a bílých domků, řady záhonů se zeleninou, rostliny v květináčích, vychrtlé černé a bílé kočky, divoce štěkající pes uvázaný kouskem provazu k sloupu. Minul jsem mrtvé kotě ležící na okraji silnice. Opodál seděla na umělohmotné skládací židli před domem vedle otevřených dveří stará žena. Na dvorku vedle ní pobíhaly slepice. Usmál jsem se a pozdravil ji jako milý bodrý člověk. Zírala kamsi za mě. Zanedlouho jsem sešel z hlavní silnice a zabočil napravo na úzkou cestičku
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256997