Historie
očekávat to nejhorší. „Dobro se na so ciální oblasti nijak nepodílí,“ napsala. „Ta je nezrušitelně v pravomoci knížat tohoto světa. Vzhledem k sociální sféře má člověk pouze povinnost zlo umenšit.“ Kromě Sontagové, Camuse nebo třeba T. S. Eliota se existenciální záhadu jménem Simone Weilová snažila rozluštit také rakouská spisovatelka Ingeborg Bachmannová. V polovině padesátých let jí věnovala obsáhlý rozhlasový esej „Neštěstí
která nachází své opodstatnění v osobní zkušenosti každého, kdo prošel temnou nocí duše, u Weilové nicméně opět narazila na určitou ne ohrabanost či ledabylost ve vztahu ke konkrétním prostředkům. Řečeno v kostce, Simone po průměrném dělníkovi v podstatě chtěla, aby svou únavu, bídu a zlost nepřepíjel v nej bližší nálevně, ale položil ji na oltář své lidské osamělosti a trpělivě čekal na Boha, který jeho nejvyšší oběť stvrdí tím, že ji nepřijme. Kdo jiný
Očekávala od druhých jen to, co žádala po sobě, ale po sobě žádala víc, než kdokoli mohl čekat a láska Boží — cesta Simone Weilové“, který pak mnohokrát vyšel časopisecky i knižně (česky nejdříve v Revolver Revue, 20/1992, a pak ve svazku Místo pro náhody II). Bachmannová tu probírá odbo rářskou činnost Weilové a snaží se osvětlit její obrat od levicového revolucionářství k něčemu, co by snad šlo nazvat socialistickou mys tikou, kdyby to neznělo tak nepří padně. Je to bod, v němž se Weilová stává hůře srozumitelnou. Považuje totiž neštěstí dělníka za jeho největší vnitřní bohatství, jehož může využít ke svému lidskému pozvednutí se nad celou oblast socio-ekonomic kých vztahů. Zatímco valná většina levicového myšlení náboženství považovala za vysoce konzervativní sílu, Weilová zdůrazňuje jeho emancipační potenciál. Nejde však o institucionalizované náboženství, Weilová nikdy do církve nevstoupila a pochopení měla jen pro svaté, mystiky a heretiky. Na programu schůze nebylo kolébat dělníky trpící na tomto světě příslibem spásy na onom světě, ale využít jejich skutečného utrpení ke sku tečné proměně. Inspirativní idea,
než sama Weilová byl něčeho takového schopen? To byl základní problém její sociální angažovanosti: očekávala od druhých jen to, co žá dala po sobě, ale po sobě žádala víc, než kdokoli mohl čekat. Známe-li dílo a osudy Ingeborg Bachmannové, je jasné, že stejně jako Camus také ona pochopení pro Weilovou čerpala spíše ve svém nej hlubším nitru než v nějaké na první pohled zřejmé literární příbuznosti. Takto je to ostatně s většinou našich kulturních „světců“, jak je označuje Sontagová. Kierkegaarda, Nietzscheho či Weilovou nečteme proto, abychom si rozšířili své zna losti, a nečteme je ani proto, abychom si znova potvrdili své pravdy či své omyly. Cítíme v nich intenzitu, která se vybíjí v nesnesitelné přepjatosti a jednostrannosti, ale díky níž také sem tam dojde k vysokonapěťovému záblesku, jehož se zemitějším autorům nedostává. Žádný psycholog například nesumarizoval základní dynamiku partnerských vztahů tak dokonale jako Weilová ve své lako nické poznámce, že druzí nám dluží to, co si myslíme, že nám dají. Nikdo nedefinoval krásu tak jednoduše jako
zvýšené vědomí skutečnosti. A kdo před Weilovou si všiml, že nejvzác nější a zároveň nejčistší formou velkorysosti je věnovat někomu plnou pozornost? Byla moc učená a málo jedla
Ingeborg Bachmannová o Simone Weilové ke konci svého eseje píše tyto shrnující věty, které se jejímu tajem ství nekonečně přibližují, aniž by se ho kdy skutečně dotkly: Dnes se často hovoří o „poutnících k absolutnu“. Nuže, Simone Weilová „neputovala“. Její cesta je „via negativa“, cesta pryč od Boha, aby odstup mezi sebou a Bohem zvětšila. A tento nekonečný odstup, do něhož se dostává přijetím mezního „neštěstí“, jí má umožnit nestát před Bohem jako individuum, jako popírající, pochybující či věřící osobnost, nýbrž zakusit milost jakožto vyhaslé, holé bytí. Tak se její mnohostranné a mnohovrstevnaté dílo před našima očima postupně odhaluje jako svědectví čiré mystiky, možná jediné, kterého se nám od středověku dostalo. A takto prizmatem plně neuchopitelné inspirace musíme zřejmě hledět na její zápisky, abychom jim dostáli. Ale vraťme se znova na palubu lodi Valaaren. Simone jako obvykle nebere ohled na to, že cestující mají jiné starosti než ona a milejší než rozbor Platóna pod hvězdnou oblohou jim je bezpečí vlastní kajuty se špionážním románem. Snaží se je získat tím, že jim vypráví o svém obrácení v kapli Panny Marie Andělské, v té kapli, kde se modlíval a kde také zemřel František z Assisi. Je to jeden z rozho dujících okamžiků jejího života, tam v té prosté kapli se v ní něco zlomilo a poprvé padla na kolena. Není se čeho bát, říká Weilová nakonec, Hitler je jenom další „velké zvíře“, které přišlo ukořistit svět. Jenže svět lze získat jen tak, jak to udělal František, že se světu vnitřně ztratíme… V Londýně Simone nějakou dobu skutečně pracuje pro francouzskou exilovou vládu. Zároveň ji však čím dál více utlačují nasčítané obsese a neurózy, které si během života
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256990