„Nebo si vzal támhle ty schůdky,“ řekl Frank a ukázal ke dveřím vedoucí do sušárny, vedle nichž byly opřené kovové skládací schůdky. „Sejmeš z nich otisky?“ „Proč já? Ty to neumíš?“ zeptal se Tonyho. „No, nedělal jsem to dost dlouho. Od toho máme v Berlíně lidi,“ řekl Lahm a Frank s povzdechem nad leností komisařů z Berlína sejmul otisky sám. Měl to rád. Byla to práce, kde měl jasně popsaný postup a výsledek, zda tam otisky jsou či nikoli viděl hned. Horší to bylo s čekáním na analýzu a shodu. „Moc si od toho neslibuju,“ schoval výsledek své práce do náprsní kapsy a rozhlédl se po místnosti. Zaujala ho zvláštní skvrna na podlaze. Sejmul z ní vzorek a zjistil, že je to něco temně rudého, co ale není krev. Přičichl si a bylo mu jasné, co našel. „Co máš?“ ptal se Tony. „Barvu na vlasy.“ „Takže ji fakt asi obarvil vrah, aby vypadala více jako Laura.“ „Asi jo,“ přikývl a začal mu zvonit mobil. „Zegler. Jo, hned tam jedeme.“ „Co je?“ zeptal se Lahm. „Třetí vzkaz,“ řekl jednoduše Frank. „Mají toho, kdo ho přinesl?“ „Jo.“ „Super“ … „Přinesl tohle,“ řekla Andrea, když se přišla podívat na výslech doručovatele dopisu. „Neotevřela jsi ho?“ zeptal se Frank. „Ne. Je pro tebe,“ řekla Andrea a dívala se, jak Frank lístek čte. Komisaři Zeglere, zatím, co já pilně pracuji, tak vy se flákáte bůhví kde. Těmi dvěma v autě před Vaším domem, komisaři, jen ztrácíte čas. Ať si raději udělají procházku do městského parku a pak vám můžou vyprávět, co hezkého tam viděli. Jo a pošlete s nimi kolegu Tonyho. Mějte se hezky a nezapomeňte: Na Lauru taky dojde.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256914
„Co píše?“ zeptala se Andrea a akorát k nim dorazil Schrader s Lahmem. „Ví, že Lauru hlídá hlídka před domem,“ řekl a podal lístek Schraderovi. „Městský park. Lahme, vezměte si Schüllera a Gründewaldovou a jeďte do parku. Určitě je tam další oběť. Vy, Franku vyslechnete toho kluka,“ kývl k oknu do výslechové místnosti. „Andreo, vy uvědomte Holleho a Baumanna o tom, že vrah o nich ví a u toho domu byl,“ řekl vrchní inspektor a všichni se chopili své práce. „Jsem komisař Zegler,“ řekl Frank, když do výslechové místnosti vešel. Posadil se naproti mladému hubenému a dlouhému klukovi v zelené bundě a kšiltovce. Mohl mít maximálně sto devadesát centimetrů a osmnáct let. „Ty jsi Johanes Kunst?“ zeptal se ho. „Jo. Co po mně chcete? Nic jsem neudělal.“ „Kolik ti je let?“ „Patnáct.“ „Přinesl jsi sem tohle?“ zeptal se Frank a položil před něj dopis. „Jo a co?“ „Víš, co je v tom dopise?“ „Ne, vždyť jsem ho neotvíral. Ten chlap mi jen řekl, abych to sem donesl a dal mi za to dvacet euro.“ „Chlap? Kdo to byl? Jak vypadal?“ Frank působil klidným dojmem. Seděl za stolem, nohy natažené do strany, ruce založené na prsou. „Nevím, neznám ho. Byl velký asi jako vy a měl na sobě tmavou bundu a vypadal v ní tlustej. Měl na hlavě černej klobouk a měl černou šálu a moc mu nebylo vidět do obličeje, protože byl tou šálou docela schovanej. A přitom není venku taková velká kosa. Jo a ten klobouk mu byl asi velkej, protože ho měl naraženej až pod vobočí.“ „Kdy to bylo?“ „Asi tak, já nevim, možná před hodinou. Vyšel jsem z krámu a von mě zastavil.“ „Kde jsou ty peníze, co ti dal?“ „Koupil jsem si za ní hustou hru na playsta.“ Chlapec se ze začátku tvářil nervózně, ale když zjistil, že se policie nezajímá o něj, ale o cizího muže, uvolnil se a hovořil s Frankem jako běžný pubescent.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256914
„Bezvadný,“ řekl ironicky Frank a opřel se do židle. „Bylo na něm ještě něco zvláštního?“ „Na tom chlapovi? Ne, už nic. Normální chlap v klobouku, šále a kožených rukavicích.“ „Měl rukavice?“ „No jasně. Bylo by asi trapný, kdyby měl šálu, ale neměl rukavice. Asi byl nějaký chladnokrevný,“ poznamenal mladík a Frank si v duchu říkal, jak moc se výrazem chladnokrevný trefil mladík do celé situace. „Hm, kde to bylo?“ „Kde? No, když jsem vyšel z toho krámu, tak před ním.“ „Před jakým obchodem?“ „Před drogerií na náměstí. Máma mě tam poslala, abych koupil plíny pro malýho bráchu. Vyšel jsem ven a ten chlap mě tam oslovil. Dvě ulice odtud.“ „Co přesně ti řekl?“ „No, pozdravil mě a zeptal se mě, jestli nechci dvacet euro. Tak jsem se ho zeptal za co. No a von vytáhl tu vobálku z kapsy a řek, ať to odnesu sem. Dal mi hned i tu dvacku. Tak jsem si šel koupit tu hru na playsta a pak jsem odnesl tu vobálku. Co v ní je? Asi něco důležitýho, co?“ „Policie se neobtěžuje blbostma. Řešíme samé důležité věci. Jaký měl ten chlap hlas?“ „No, takovej chlapskej.“ „Fajn. Kdyby sis na něco ještě vzpomněl, tak mi zavolej,“ řekl Frank a dal mu svou vizitku. Pak vstal a odešel. „A to už jako můžu jít?“ zavolal za ním mladík, ale Frank neodpověděl a jen protočil oči. … Tým z parku hlásil, že jde skutečně o třetí oběť. Byl to téměř totožný případ, jen mrtvá nevisela ze stropu sklepa, ale ze stromu v parku. „Tak co máte?“ zeptal se Frank, když se ten večer setkal se zbytkem jejich týmu. „Jednatřicetiletá, rudovlasá Martha Edelsteinová. Ve tři odcházela z práce, měla ranní službu v nemocnici a domu nedošla,“ informoval Schüller.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256914