„Nebo si vzal támhle ty schůdky,“ řekl Frank a ukázal ke dveřím vedoucí do sušárny, vedle nichž byly opřené kovové skládací schůdky. „Sejmeš z nich otisky?“ „Proč já? Ty to neumíš?“ zeptal se Tonyho. „No, nedělal jsem to dost dlouho. Od toho máme v Berlíně lidi,“ řekl Lahm a Frank s povzdechem nad leností komisařů z Berlína sejmul otisky sám. Měl to rád. Byla to práce, kde měl jasně popsaný postup a výsledek, zda tam otisky jsou či nikoli viděl hned. Horší to bylo s čekáním na analýzu a shodu. „Moc si od toho neslibuju,“ schoval výsledek své práce do náprsní kapsy a rozhlédl se po místnosti. Zaujala ho zvláštní skvrna na podlaze. Sejmul z ní vzorek a zjistil, že je to něco temně rudého, co ale není krev. Přičichl si a bylo mu jasné, co našel. „Co máš?“ ptal se Tony. „Barvu na vlasy.“ „Takže ji fakt asi obarvil vrah, aby vypadala více jako Laura.“ „Asi jo,“ přikývl a začal mu zvonit mobil. „Zegler. Jo, hned tam jedeme.“ „Co je?“ zeptal se Lahm. „Třetí vzkaz,“ řekl jednoduše Frank. „Mají toho, kdo ho přinesl?“ „Jo.“ „Super“ … „Přinesl tohle,“ řekla Andrea, když se přišla podívat na výslech doručovatele dopisu. „Neotevřela jsi ho?“ zeptal se Frank. „Ne. Je pro tebe,“ řekla Andrea a dívala se, jak Frank lístek čte. Komisaři Zeglere, zatím, co já pilně pracuji, tak vy se flákáte bůhví kde. Těmi dvěma v autě před Vaším domem, komisaři, jen ztrácíte čas. Ať si raději udělají procházku do městského parku a pak vám můžou vyprávět, co hezkého tam viděli. Jo a pošlete s nimi kolegu Tonyho. Mějte se hezky a nezapomeňte: Na Lauru taky dojde.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256914