vískala ve vlasech. Poté se pustili a několika kroky od sebe poodstoupili. Nedívali se na sebe. Každý hleděl jiným směrem k vodě, postávali tam jako racci chechtaví, bílými šíjemi obrácení k sobě, zobáky na černé hlavičce odvrácené. Zastavení však netrvalo dlouho. Najednou proběhli travou k sobě, ona padla do žlutého kokrhele jako první, on se položil na ni, a já neviděl, co probíhá dál, jelikož mi leželi za plotem kopřiv. Slyšel jsem šum jejich hlasů, které zněly smutně a odevzdaně, jako by oba věděli, že nemůžou zpět, ačkoli chtěli. „Budeme to dělat?“ zeptal se. „Ne,“ odpověděla. „Proč ne?“ „Bojím se.“ „Čeho?“ „Poprvé to bolí.“ „Budu opravdu opatrný.“ „A co děti?“ „Ne, když je to poprvé.“ „Ne?“ „Ne.“ Slyšel jsem, jak vzdychá. Srdce se mi rozbušilo tak hlasitě, že jsem si ruku přitiskl k hrudi, abych jeho tlukot ztišil. Okusoval jsem suché stéblo a neslyšel žádné další zvuky až na šplouchání vody a ševelení rákosí. Po nějakém čase vstali. On si natáhl plavky, ona bikiny. Ubírali se k plachetnici. „Jaké to bylo?“ otázal se ztuha. „Hezké,“ odvětila. „Vůbec to nebolelo.“ „Ne?“ rozradostnil se. „Ne,“ řekla.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256870
Posadili se na bok plachetnice s nohama spuštěnýma do vody. Loď se pod nimi trochu nachýlila na stranu. Dlouho tak seděli na slunci, tak dlouho, až mě začaly brnět končetiny a já se musel trochu protáhnout, což nenadělalo ani tolik hluku jako lyska v mlází. Tak seděli na lodi, která měla skasané plachty, a drželi se za ruce naklonění k sobě. Nakonec odpluli, a zatímco jsem si masíroval zdřevěnělé nohy, věděl jsem, že bych si nic nepřál více než plout s dívkou ve slunečním jase ke skrytému zákoutí pod stromy, kde bych jednal podobně jako onen hoch. Od nynějška to vše budu moci začlenit do touhy po Martě, neboť takhle to bylo dobře; bylo to jiné než na pastvinách u koní a krav. A co mě potěšilo nejvíce, byl onen neklamný podtón smutku u všeho, co dělali – zejména onen smutek to činil přijatelnějším, mnohem více než jejich bázlivost nebo váhavost. Šlapu na kole po pobřežní stezce. Nechci jet do školy autem, to by se neslučovalo s možným shledáním. Kdybych nejel na kole, naděje na setkání by byla menší. I dříve jsem ji vždy vídával po dlouhé cestě v sedle. Dnes tomu bude také tak. Mraky rozpálené doruda, visící nad zarostlými strouhami a tůněmi v lukách, svého druhu soumrak uprostřed dne, nevěstí nic dobrého. Proč se roztrhaly? Proč šeď uvolnila místo téhle nepřirozené červeni? Poté, co jedu půlhodinu podél kanálu, dorazím náhle na předměstí s paneláky, mezi nimiž se všude procházejí mladé rodiny – ona tlačí kočárek, v němž lze zahlédnout nebo zaslechnout druhý přírůstek, on vede za ruku první, ukňourané dítě, které se neustále pokouší ukořistit ze země
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256870
odpadky, takže ho většinu času vlečou jako pejska. A pokud zde nejsou kočárky, pak je každopádně nahrazují nákupní tašky. Nikdy nechodím na nákupy, nikdy. Chleba mi pekař každé ráno nechá v komoře. Na zahrádce pěstuji brambory a zeleninu. Nadto v ní mám ovocné stromy. Mléko, máslo a sýr odebírám od souseda, který je drobným zemědělcem. Pohled na tyto ustaraně přičinlivé lidi na nákupech mě rozveselí jako máloco za dlouhou dobu. Takové nemilosrdné útrapy, takový úděl lopotit se každé sobotní odpoledne po širokých chodnících s těmito taškami nebo vozíky, ačkoli to pod mdlým říjnovým sluncem snad nebude tak nepříjemné, jako když prší nebo je zima. Čím více se blížím k centru, tím více klesá přičinlivý ruch a stoupá věk nakupujících. Kočárky už jsou tu k vidění pouze na přechodech, kde dlouho čekají, než naskočí zelený panáček. Chov dětí se odehrává zejména vysoko nad zemí v panelácích v bytech mladých párů. Před školou parkují desítky aut. Ozve se školní zvonek. Lidé spěchají školním dvorem k hlavnímu vchodu. I já si pospíším poté, co kolo opřu vedle vchodu o uschlý kaštan, ještě stále podepřený kůlem. Chci vidět z okna, jak přichází, tak jako kdysi. Stoupnu si do vestibulu vedle velkého akvária, kde se dříve trápívaly tropické rybky a v němž teď v pravidelných intervalech nalétávají na sklo nervózní vlhovci rýžoví. „Ahoj, Maartene.“ Toho člověka s rudými vlasy a pihami neznám. Nevzrušeně na mě hovoří, aniž by ho nějak vyváděly z míry mé krátké odpovědi a strnulý pohled upřený na účastníky školního srazu, kteří právě dorazili.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256870