Reformace může být chápána jako: == součást renesančního zdůraznění úlohy jedince, odpovědného přímo Bohu; == reakce na renesanční zesvětšťování církve jako instituce; == reakce na scholastické problémy, odklánějící se od reálného náboženského života člověka; == snaha o mravní a duchovní obrodu církve, která se zdiskreditovala teologicky i praktickými projevy svého života. Představitelé reformace: a) České – Jan Hus (1371–1415); Petr Chelčický (1390–1460). b) Anglické – Jan Viklef (1320–1384). b) Německé – Martin Luther (1483–1546); Filip Melanchton (1497– 1560). c) Švýcarské – Ulrich Zwingli (1484–1531); Jan Kalvín (1509–1564). Reformační myslitelé usilovali o ozdravění náboženského cítění (ctění), které by nebylo určováno institucí, ale svědomím, mravní osobností. Oproti renesančnímu kulturnímu vzepětí, které bylo spojeno s požitkářským přístupem k životu, představuje reformace program asketické každodennosti, návratu k prostotě, neokázalé a opravdové zbožnosti a přísného sebezpytování; zahrnuje i režim pracovního výkonu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256790
5. Novověká filozofie (17. a 18. století) Novověká filozofie (17. a 18. století) zahrnuje v sobě následující problematiku: == Racionalismus a barokní filozofii. == Empirismus a osvícenskou filozofii. == Materialismus 18. století a osvícenství ve Francii. == Immanuela Kanta jako vrchol německého osvícenství s přesahem na idealismus. Dosavadní filozofická problematika byla řešena převážně tak, že nejprve byla zvažována povaha světa v určité teorii bytí (metafyzice, ontologii) a odtud pak vyplývala i tomu odpovídající teorie poznání (gnozeologie, noetika) i etika. Na počátku novověku (konec 16. století) se tento přirozený myšlenkový (filozofický) postup na čas obrací. Nastává obrat v pořadí zvažovaných stanovisek a přednostní pozornost se přenáší ke gnozeologii. Novověká filozofie byla součástí vývoje evropské kultury a civilizace od 17. století do konce 18. století a počátku 19. století. Souvisela s rozvojem přírodních věd, experimentální fyziky a matematiky. Přírodovědecké zkoumání a zákony se stávaly vzorem filozofického poznání. Novověká filozofie zdůrazňovala postavení člověka ve světě a v přírodě. Celkově se projevilo nové chápání světa (přirozený, svébytný, zbavený všech hodnotových významů; nekonečnost vesmíru). Novověká filozofie řešila především tyto problémy: == Který způsob poznání vede k pravdě – poznání racionální, či smyslové? == Jak člověk poznává? Co člověk poznává? == Jaké vlastnosti má objektivní svět? == Jaké jsou předpoklady poznání? Odpověď na první otázku rozděluje filozofy (myslitele) na představitele: == racionalismu – důraz na rozum; == empirismu – důraz na smyslové poznání. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256790
Novověká filozofie nastolila jako centrální problém gnozeologický (problém poznání). Proto se můžeme setkat i s označením novověké filozofie jako noetickou filozofii 17. a 18. století, která se člení na: 1. racionalismus; 2. empirismus; 3. osvícenství. Uvedenou skutečnost můžeme chápat z hlediska teorie poznání (gnozeologie, noetiky), že se empirismus a racionalismus staly v 18. století základem osvícenství.
5.1 Racionalismus a barokní filozofie (René Descartes, Benedikt Spinoza, G. W. Leibniz) Barokní filozofie Priorita rozumu se pro barokní filozofy stala zcela nezpochybnitelným předpokladem. Významu a uznání dostávaly teoretické koncepce, které měly ve svém základu výše uvedený předpoklad. Ideálem se stávala jednotná věda, která svou jednotu dosahuje na základě a prostřednictvím nazírání jednotné harmonie světa. Nastává sjednocování a provázání všech vědeckých oborů. Základem jednotné vědy byla matematika a fyzika. Všichni představitelé barokního filozofického racionalismu se určitým způsobem zabývali také matematikou. Matematický přístup se snažil veškeré kvality, jedinečnosti, zřejmosti a nezřejmosti převést na kalkulovanou podstatu, principy a mechanismy. V centru pozornosti barokní filozofie stojí racionálně uvažující subjekt. Subjekt byl východiskem, předpokladem a zárukou veškerého poznání. Bůh, ve scholastice nadpřírodní tvůrce, se pro racionalisty se stal rozumovou hypotézou, určitým matematickým axiomem. Baroko jako rozvíjení racionální filozofie bylo také odpovědí katolické církve na reformaci a renesanci, a to zejména v oblasti umění.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256790