VLNY ČASU Mnozí si omývaly své duše ve vlnách, mořské slzy jsou dechu druh; a smrt zase druhem je vzdaného života jako tento život je smrt. DANDA
A pak, jak stále naslouchal, se najednou ten starý bráhman Tršódadhi postavil na nohy. Když tak učinil, podíval se směrem ke slonovi, a co nespatřil! Jako zasažením blesku náhle to sloní tělo zmizelo. Na jeho místě pak neuviděl zvíře, ale krále Rurua, poklidně stojícího přesně, jako by znovu ožil z minulého života. Ne dříve, nežli si ho mnich všiml, pak král samou radostí vykřikl: „Cha! Sotva jsem můj příběh zakončil, kletba ihned vypršela, takže jsem se vymanil z toho hrozného sloního těla, abych znovu získal svou, mně vlastní podobu člověka.“ A když se tak Tršódadhi díval směrem k němu, téměř samým údivem z věci uzřené dále opustil své tělo, z jeho hlavy překvapením skoro vyskočily i oči a na jeho těle se vztyčil každý chlup. Blízko vedle stromu totiž zničehonic stála i sama Vatsatarí v přesně takové podobě, v jaké ji Ruru popsal – se svou typickou, trochu nahnutou hlavou jako někdo, kdo je zabrán do poslechu, a její obrovské oči se otáčely jako za starých časů přímo zcela za Tršódadhim. A právě v ten 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256785