E L I Z A B E T H P E T E R S • K N I H A M R T V Ý C H
Blížili se ke konci stezky a k příkrému sestupu z náhorní plošiny do východního Údolí. „V tom máš pravdu,“ souhlasila Nefret, „a já bych to ráda změnila. Mám je oba moc ráda, ale občas mě přivádějí v zuřivost. Jak můžou čekat, že jim budeme důvěřovat, když nám neřeknou, co potřebujeme vědět?“ • • • Stezka do Údolí je příkrá, ale ne obtížná, pokud je člověk v dobré kondici, což jsme všichni byli. Přesvědčila jsem Nefret, aby dala kocoura na zem a nasadila si na hlavu klobouk. Horus si sice stěžoval, ale dokonce i Nefret měla dost rozumu na to, aby se nepokoušela jít po příkré stezce s kocourem v náručí. Všude bylo plno turistů, sezona vrcholila a hrobky se zavírají v jednu hodinu. Někteří z nich impertinentně zírali na naši skupinu, zvlášť na Hora. Emerson se mračil. „Každým rokem je to horší,“ bručel. „Jsou všude, bzučí jako mouchy. Je nemožné najít místo dost vzdálené na to, aby člověk mohl v klidu pracovat a aby na něho někdo neustále nečuměl a nekladl mu neomalené otázky.“ „To postranní vádí, kde jsme loni pracovali, je relativně daleko,“ připomněla jsem mu. „Žádní turisté nás tam moc neobtěžovali.“ „To bylo proto, že jsme nenacházeli nic, co by stálo za zmínku,“ řekl Emerson. Turisti ho vždycky rozčilí. Bez dalšího vykročil po vyšlapané stezce, která vedla k hlavnímu vchodu do Údolí a úvazišti oslů. „Kam to jde?“ zeptala se Nefret. Samozřejmě jsem znala odpověď. Ramses také. „Chce se podívat na hrobky číslo tři, čtyři a pět. Nevzdal se naděje, že mu povolí je prozkoumat, především číslo pět. Ani já nemůžu tvrdit, že dokážu identifikovat všechny hrobky v Údolí podle čísel, ale tyto konkrétní hroby znal každý z nás. Až příliš často jsme o nich Emersona slyšeli 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256670