„Fajn,“ řekla Martina. „Je to na vás. Ale zkuste si uvědomit, že jste si tuhletu svou zaujatost jen vycucala z prstu a odnese ji vaše mrně.“ „To jste hodná, že se staráte.“ Martina ze stanu odešla. V rozčílení nad mladou ženou a její neústupností jí rychle naskakovaly vzpomínky na všechny ostatní případy, kdy se ocitla na té nebo oné straně podobných malicherných a netolerantních dělicích čar. Na všechny ostatní případy, kdy se cítila jako narušitel cizích představ o správném a normálním světě – kvůli své barvě pleti, kvůli etnickému původu muže, kterého si vybrala za manžela, dokonce kvůli dceři, která byla spíš kluk. Ať se tomu bránila sebevíc, čas od času jí takové situace stejně hnuly žlučí. Jen si zůstaň protivná, náno, říkala si v duchu. Nech si tu špetku moci, co si myslíš, že máš. Ale doufám, že si při pohledu na synáčkův zaječí pysk vždycky vzpomeneš na mě. Došla zpátky do svojí části Mississippi. Cestou přistihla Sarat, jak hraje na babu s chumlem o pár let mladších kluků. Uhýbali stanům a prověšeným šňůrám na prádlo, chechtali se a výskali. Martina si dceru zavolala. „Neválej se po zemi,“ napomenula ji. „Vypadáš jako čuně.“ „Jen si hrajeme,“ odpověděla Sarat s lapáním po dechu. Ostatní děti sprintovaly dál. „Kde máš sestru?“ „Nevím. Asi u Missy ve stanu, jsou tam i starší děcka.“ „Neříkala jsem ti, ať na ni dáváš pozor?“ „Oni ji neukousnou.“ „A co brácha? Od rána jsem ho neviděla.“ „Slyšela jsem, že s Markem a s partou tajně vyrazili do Muscle Shoals. Neříkej mu, že jsem ho napráskala, naštval by se.“ „Do Muscle Shoals? Jak se dostali z tábora?“ „Pašeráckým vlezem,“ ukázala Sarat na východ. „Přes Sandy Creek směrem do Alabamy.“ „A to ses dozvěděla jak? Lítáš s tou jejich partou taky?“ „To by mě nejdřív museli nechat.“
94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256586
„Takže to prostě tak nějak víš?“ Dcera pokrčila rameny. „Všichni to vědí.“ Martina jí ometla bok letních šatů bez rukávů. Sarat bylo teprve dvanáct a už nosila věci, které jí darovali rodiče o tři roky starších dětí. I tak se zdálo, že se na ní oblečení každým dnem sráží. Poslední tři roky rostla takovou rychlostí, až se Martina bála, jestli nemůže jít o chemickou nerovnováhu, o poruchu. Už byly stejně vysoké. Rozježené vlasy měla Sarat natužené potem a hlínou. „Najdi sestru a přijďte se domů umýt. Dneska už ses nalítala dost. A nechoď moc na sever.“ Sarat přikývla. „Dobře, mami.“ ★ ★ ★ Sarat se za matkou dívala, dokud nezašla do stanu. Ostatní děti během jejich rozhovoru odcválaly z dohledu a zřejmě už se za nimi nemělo smysl honit. Vrátila se ke stanu s dámskou umývárnou, předtím tam totiž na mokrých a plesnivějících schodech nechala sandály, aby se jí běhalo volněji. Sprchy sálaly stejnou vlhkou a horkou člověčinou jako záhyby lidského těla. Nejvíc ji bylo cítit časně ráno, kdy tekla nejstudenější voda a ve sprchách bylo nejsnesitelněji. Tou dobou se do kabinek jako zástup poutníků šourali uprchlíci s krhavýma očima a s plastovými sandály na nohou. Voda, kterou se myli, odtékala do čtyři metry širokého a metr a půl hlubokého příkopu, táhnoucího se kolem celého tábora a přezdívaného Smaragdový potok. Kalně hnědé splašky páchly na své pomalé pouti k čisticím nádržím tak, že uprchlíci svorně odmítali bydlet v jakémkoli stanu, který k němu stál blíž než patnáct metrů. Sarat se obula a vykročila hledat sestru na východ do Alabamy. Schválně porušila matčin zákaz, stočila se k severu a pokračovala podél plotu. Trávila u něj hodně volného času, o samotě tu pozorovala mladíky pověřené odminováním území mezi severním koncem tábora a hranicemi Tennessee.
95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256586
Působili zoufale: hodnostně nešlo ani o vojíny, a protože je přísně vzato zaměstnával Svobodný jižanský stát, nesměli nosit bílé vesty s červeným půlměsícem, vyhrazené neutrálním charitativním pracovníkům. Místo nich chodili ve žlutých vestách pro cyklisty a v helmách s reflexními samolepkami a doufali, že jim emka na druhé straně hranice jaksi neoficiálně přisoudí status civilistů. V noci by ovšem příliš riskovali i ve svých stejnokrojích, a tak pracovali přes den. S přihlížející dívkou se spřátelili a nabízeli jí všechno, nad čím jejich detektory spustily falešný poplach. Rozcuchanou kolohnátku projevující neukojitelný zájem o jejich pomalou válečnou metalurgii brali jako kuriozitu. V Alabamě narazila Sarat na chlapce hrajícího si se škopkem zpola naplněným hnědou vodou. Jeho severně položený stan a tričko s chřestýšem, které mu ještě nikdo nestihl zakázat, Sarat prozradily, že je v táboře nový. Měl zelené oči a světle hnědé vlasy rozčísnuté uprostřed úhlednou pěšinkou. Vypadal na trochu zakrslého dvanáctiletého kluka. Ve skutečnosti byl o dva roky starší než ona. „Co děláš?“ zeptala se ho. Poplašeně vzhlédl. „Čistím vodu. Táta říkal, že na to stačí trocha igelitu a slunce.“ To Sarat zaujalo a bez ptaní se posadila na zem vedle něj. Ve škopku bylo vylitých několik lahví vody a naházených několik hrstí hlíny. Jedna lahev stála uprostřed nádoby, dno měla zatížené kameny. Chlapec přes škopek přetáhl průhledný igelit a prostředek fólie pak také zatěžkal, takže se ze všech stran svažovala přímo nad hrdlo lahve. „Voda se horkem vypaří, ale hlína ne,“ vysvětlil. „A protože se ta čistá voda nemá jak dostat ven, steče a nakape do lahve.“ Sarat si škopek prohlížela. Po igelitu se pomalu spouštěly kapky a slunce v jejich výdutích rozsvěcovalo drobné duhy. „Říká se tomu vypařování,“ informoval ji chlapec. „Ty ses nedávno přistěhoval?“ zeptala se ho. „Jo, předvčírem. Ještě tu nikoho neznáme.“
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256586