„Průvan rozbil okno,“ žasl, když vydloubával kousek seschlého starého kytu. „Na zadním schodišti stojí velké rozbité sklo, můžu z něj kousek vyříznout. Ještěže je to přesný obdélník, s jinými skly se tu člověk natrápí, než je zasadí…“ Okno bylo opravdu nahoře půlkruhové, s drobnou asymetrickou kostrou, téměř všechna skla byla křivá. Secesní dům, postavený dědečkem v těch nejlepších časech… Okna a dveře… Okna a dveře… Dokonce dítě chápe rozdíl: dveře jsou hranice. Za dveřmi je jiná místnost, jiný prostor. Když do něj člověk vstoupí, sám se změní. Nemůže se nezměnit. Zatímco okno propůjčuje své poznání jen načas. Když se do něj člověk podívá, okamžitě na to zapomene. Avšak to už se týká mých snů. Tenkrát, v den babiččiny smrti, nastala Vasilisina hodina. O smrti znala všechno. Co se má udělat. Omývat, strojit, oplakávat. Co oblékat, jaké pronášet modlitby, co jíst a co nejíst. Absolutně jsem se jí podřídila, bez sebemenšího zaváhání. A nejen já, ale i Anton. Všechno vzala jako samozřejmost, udílela pokyny a my jsme se jí podřídili. Večer jsme babičku svobodně uložili na roztažený jídelní stůl, drobné ruce měla pokorně překřížené na prsou, měla je podvázané starou punčochou, na čtyřikrát složený šátek jí jako postroj držel bradu, na očích jí ležely velké ošoupané pěťáky, které neznámo odkud vytáhla Vasilisa – že by je snad přinesla s sebou? U hlavy jí svítilo věčné světlo, před ikonou Vasilisa pomalu deklamovala cosi v církevní slovanštině. Seděla jsem na stoličce u stolu a loučila se s babičkou. Bylo mi čtyřiadvacet let. Bratři ani mí rodiče už nebyli naživu, ale o smrti rodičů jsem se dozvěděla až mnohem později, v těch letech jsme ještě nechápali, co znamená „deset let bez práva na korespondenci“… To byla první smrt, která se odehrála před mýma očima. Nemohu říct, že bych se bála. Stála jsem před tou nepostižitelnou událostí v té nejhlubší úctě a ze všech sil jsem se pokoušela pochopit, co se to děje – propast, která nepodléhala rozumu ani citu, která rozdělovala živé a mrtvé, a hlavně samu chvíli, v níž se živá a teplá babička proměnila ve zvláštní a nepotřebnou věc, kterou bylo třeba dát co nejrychleji pryč z očí, schovat ji co nejhloub do země. Všechno, co slavnostně a rozvážně dělala Vasilisa, bylo uklidňující právě proto,
100
kukockij_sazba_zdroj.indd 100
27.12.18 12:24 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256539