98
elizabeth
haran
•
údolí
nadě je
„Kdybyste se tu procházela za tmy, zlomila byste si nohu,“ bručel Willie. Bylo poznat, že se snaží zřetelně vyslovovat. Možná si s ním Patsy už stačila promluvit. „Chápu.“ Willie zarputile pokračoval ve své práci a mumlal si přitom slova, kterým nerozuměla – což možná bylo jen dobře. „Naše první setkání asi neproběhlo zrovna šťastně, pane O’Dea,“ řekla pokorně. „Ráda bych se vám omluvila za svoje včerejší chování. Měla jsem z vás strach a k tomu jsem nerozuměla ani slůvko z toho, co jste mi říkal.“ Willie se narovnal a uraženě na ni pohlédl. „Mluvím anglicky stejně dobře jako vy,“ pronesl s těžkým irským přízvukem. „Ale přece jen to zní trošku jinak. Nicméně když mluvíte pomalu, rozumím vám.“ Willie se zdál být stále trochu rozmrzelý. „A moc vám děkuji za to, že jste mi přinesl do pokoje psací stroj,“ dodala Matylda spěšně. Muž však dál nereagoval. Pokrčila rameny a pomalu odcházela. „Klepal jsem,“ uslyšela náhle za svými zády. „Prosím?“ „Zaklepal jsem nejdřív na dveře.“ „Aha.“ „Možná někdy působím trochu neotesaně, ale matka mě naučila slušným způsobům. Nikdy bych někam nevstoupil bez zaklepání.“ „Rozumím, pane O’Dea. Chtěla bych se vám omluvit, že jsem si myslela…“ Zarazila se. Nemůže mu přece říct, že ho pokládala za zloděje! „Jsem ráda, že jsme naše nedorozumění sprovodili ze světa,“ dokončila. Sotva se vrátila do pokoje, objevila se Patsy se snídaní. Doprovázela ji mladá, asi patnáctiletá dívka s dalším podnosem. „Dobré jitro. Tohle je Stella.“ „Dobré jitro, Stello,“ pozdravila Matylda dívku. Jak hezoučká dívenka, pomyslela si. Asi je tu taky ubytovaná.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256347