98
elizabeth
haran
•
údolí
nadě je
„Kdybyste se tu procházela za tmy, zlomila byste si nohu,“ bručel Willie. Bylo poznat, že se snaží zřetelně vyslovovat. Možná si s ním Patsy už stačila promluvit. „Chápu.“ Willie zarputile pokračoval ve své práci a mumlal si přitom slova, kterým nerozuměla – což možná bylo jen dobře. „Naše první setkání asi neproběhlo zrovna šťastně, pane O’Dea,“ řekla pokorně. „Ráda bych se vám omluvila za svoje včerejší chování. Měla jsem z vás strach a k tomu jsem nerozuměla ani slůvko z toho, co jste mi říkal.“ Willie se narovnal a uraženě na ni pohlédl. „Mluvím anglicky stejně dobře jako vy,“ pronesl s těžkým irským přízvukem. „Ale přece jen to zní trošku jinak. Nicméně když mluvíte pomalu, rozumím vám.“ Willie se zdál být stále trochu rozmrzelý. „A moc vám děkuji za to, že jste mi přinesl do pokoje psací stroj,“ dodala Matylda spěšně. Muž však dál nereagoval. Pokrčila rameny a pomalu odcházela. „Klepal jsem,“ uslyšela náhle za svými zády. „Prosím?“ „Zaklepal jsem nejdřív na dveře.“ „Aha.“ „Možná někdy působím trochu neotesaně, ale matka mě naučila slušným způsobům. Nikdy bych někam nevstoupil bez zaklepání.“ „Rozumím, pane O’Dea. Chtěla bych se vám omluvit, že jsem si myslela…“ Zarazila se. Nemůže mu přece říct, že ho pokládala za zloděje! „Jsem ráda, že jsme naše nedorozumění sprovodili ze světa,“ dokončila. Sotva se vrátila do pokoje, objevila se Patsy se snídaní. Doprovázela ji mladá, asi patnáctiletá dívka s dalším podnosem. „Dobré jitro. Tohle je Stella.“ „Dobré jitro, Stello,“ pozdravila Matylda dívku. Jak hezoučká dívenka, pomyslela si. Asi je tu taky ubytovaná.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256347
99
elizabeth
haran
•
údolí
nadě je
„Jak jste se vyspala?“ vyptávala se Patsy a servírovala jí horkou ovesnou kaši a čerstvé ovoce. „Děkuji, výborně. Postel je velmi pohodlná. Vzbudila jsem se časně ráno a udělala si procházku v zahradě. Přitom jsem se setkala s panem O’Deaem a omluvila se mu za svoji včerejší nezdvořilost.“ „To od vás bylo velmi milé.“ „Vypadalo to, že se opravdu cítil uražený, ale vyjasnili jsme si to.“ „Willie někdy vypadá jako mrzout, ale ve skutečnosti je to velký dobrák,“ vmísila se do hovoru Stella. „Ach, takže ty ho znáš?“ zeptala se Matylda. „Samozřejmě.“ Stella se na ni překvapeně podívala. „Pro Stellu je Willie něco jako strýček,“ vysvětlila jí Patsy. „Taky ji docela rozmazluje,“ dodala škádlivě. „Aha.“ Stella je tedy známá Patsyiny rodiny. „Domnívala jsem se, že jsi tady jen na návštěvě jako já.“ „Naši hosté u nás nemusejí pracovat,“ zasmála se Patsy. „Dáte si v poledne sendvič?“ „Ráda, jestli vás to nebude obtěžovat,“ odpověděla Matylda. „Ale vůbec ne. Pojď, Stello. Mě čeká prádlo a ty musíš nakrmit slepice, posbírat vajíčka a vyčistit kurník.“ Matylda při snídani pozorovala, co se děje venku na zahradě. Viděla, jak se Willie baví s nějakým mužem a máchá rukama do různých směrů. Muži bylo odhadem pětatřicet až čtyřicet let, měl široká ramena, hnědé vlasy a udržovaný plnovous. Zřejmě nový host, kterému Willie vysvětluje, kde se co nachází. Matylda se pousmála. Ti dva očividně žádné problémy s dorozuměním neměli. Po několika minutách náhle Willie ukázal směrem k Matyldinu pokoji a muž k němu otočil hlavu. Matylda spěšně zatáhla závěs. Líčil snad Willie tomu cizímu člověku jejich nedorozumění? Ještě dobře, že si předsevzala, že se bude ostatním hostům vyhýbat.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256347
100
elizabeth
haran
•
údolí
nadě je
Po snídani se Matylda zamyslela nad koncepcí svého nového románu. Jeho téma si promyslela už ve vlaku, podnícena rozhovorem s matkou. Byly jím ženy v její rodině. Pevně věřila, že jí psaní udělá dobře, i když se trochu obávala síly pocitů, které v ní vyvolá. S nadšením se pustila do práce. Začne svou babičkou Esther Hallidayovou. Často svým vnoučatům vyprávěla o svém životě a mládí. Když jí bylo třináct, její otec se utopil v kanále v Hampshiru. Policie to označila za nehodu, ale rodina se domnívala, že šlo o přepadení, protože měl na hlavě ránu a zmizely jeho hodinky i mzda za poslední týden. Po otcově smrti nastaly pro rodinu těžké časy. Matka uklízela po domech a Esther musela odejít ze školy, aby se starala o mladší sourozence. Často trpěli hladem a měli strach, že je vyhodí z bytu. Nemohli si dovolit ani svíčky, aby měli večer světlo. V šestnácti se seznámila s Terencem Wrightem. Byl to ten nejpohlednější mladík, jakého kdy viděla. Nejraději by se za něj hned provdala, ale nechtěla nechat svoji matku a sourozence na holičkách. Terence, který měl svůj povoz a převážel lidem zboží, podporoval její rodinu, dokud Esther nebylo devatenáct, a teprve pak se vzali. Matylda hleděla zamyšleně z okna. V zahradě svítilo slunce, kvetly květiny a zpívali ptáci. Rozhodla se vyjít ven, aby si uspořádala myšlenky. Zastavila se u jezírka s lekníny a rybičkami. Ze lví hlavy prýštila na hladinu voda. Matylda hleděla do vody, ponořená do myšlenek na babičku a na bídu, kterou rodina musela snášet. Dokonce i po svatbě. To, co jí o dědečkovi svěřila matka, ji šokovalo. Zůstala s ním babička snad z vděčnosti za to, že se postaral o její sourozence? To proto mu trpěla jeho pití a zálety? „Pěkné dobré jitro!“ ozval se náhle za jejími zády hluboký hlas s irským přízvukem. Otočila se a spatřila ne Willieho O’Dea, jak očekávala, ale toho muže, se kterým Willie předtím hovořil. „Vy jste mě ale
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256347