že už toho bylo moc. Leželi jsme pak každý v jiném rohu cimry, čekali, co to udělá, a sdělovali si pocity, jestli ještě vidíme a co nám už tuhne. Ale dopadlo to dobře a dnes už pestřec nesbírám.“ Z rozsáhlého literárního odkazu Jakuba Demla mě zaujalo jen něco. Bydlím na Cibulce v Košířích, kde na konci srpna z trávníků u silnice V Cibulkách s obrovskou silou vyrazí bílé hlavy žampiónů. V Moskvě na Manéžním náměstí žampióny prorazily i mocnou asfaltovou krustu. Dnes ráno jsem pospíchal do rozhlasu kolem bílých hlav hub vystupujících nad trávník a myslel na Jakuba Demla: „žampione, kolena Andělů ani dost málo nejsou otlačena klekáním; aby však se neřeklo, že se nedotýkala země, jsou ke středu zlatistě přitemnělá. Bratře, pospěšme z lesa, abychom je zahlédli, nebo dá-li Bůh, ještě zachytli a pocelovali!“ VELENOVSKÝ A NEUBAUER Česká mykologie je zvláštní disciplína. Někteří její významní představitelé svými literárněvědnými záznamy zdařile sekundují tajemnému a esteticky vytříbenému světu hub. Houbové popisy, obrazy houbového Josefa Velenovského a Zdeňka Neubauera lze považovat za svrchovaná literární díla. „Když v létě dostaví se úpalné dny a velké houby po dešti hojně rostou, zarazí nás v lese náhle přelíbezný vánek a marně hledáme toho původ. Až někde nablízku v houští objevíme starého, velkého hřiba, někdy velikou, zelenou holubinku, jež sice zblízka nevoní, ale za horka do dálky vydávají krásné aroma.“ (Josef Velenovský) „Výsostným vtělením vlastního jevu, jehož nezávislost na funkci nelze rozumně brát v pochybnost, je skupina hub s nelibým, leč přiléhavým názvem ‚hnojníky‘. 96 • 97
houby_blok.indd 97
04.10.17 15:34 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256279
Z jejich plodnic výtrusy vůbec nevypadávají: po dozrání se celý klobouček změní v inkoustovou kaši, která stéká po tření zpět na zem. Ztráta funkce nevede — jak bychom na základě platných biologických představ mohli očekávat — k zakrnění plodnic. Vysvobození z funkčních omezení dává příležitost k vrcholným estetickým výkonům. Plodnice hnojníků představují jedny z nejdokonalejších útvarů v celé říši hub. Některé druhy hnojníků vytvářejí ze svých plodnic pravé skvosty. To platí zejména pro velmi drobné druhy, s kloboukem zvícím v průměru někdy jen dva až pět milimetrů. A tato křehká krása umně zřaseného, průsvitného, často třpytivými drahokamy posetého závoje, chvějivě se vznášejícího na nitkovitém, skoro neviditelném třeni sotva dva nebo tři centimetry nad povrchem jejich nevábném substrátu, kobylincích a kravincích, trvá sotva několik hodin. Její filigránská, jinovatkovitá jemnost povstává a udrží se pouze za ranní rosy. Jakmile slunce povystoupí, změní se v kapičku výtrusové suspenze, aby stekla dříve, než vyschne. Tento mikrozázrak lze proto pod lupou pozorovat jen v domácích kulturách pod skleněnými zvony: v zimě, mimo sezonu, jsem navlhčoval části onoho materiálu nasbíraného na lukách během léta… Pod jejich klenbou se mi zjevovaly světy plné krásy a zvláštního řádu, dle něhož různé druhy hnojníků, ale i jiných hub čekaly na svůj čas, kdy nastoupily na scény zjevnosti, zprvu nesměle, brzo dospěly k svému tvarovému vrcholu, následovány opozdilci, na nichž se už projevovaly známky sestupu a únavy, aby s posledními, zakrnělými jedinci ponechaly místo dalším tvůrčím vzmachům jiných druhů v podivné choreografii časů… Království skřítků, kam smějí jen ti, kdo jsou ochotni trávit celé hodiny den co den se zatajeným dechem pozorováním… koblížků!“ (Zdeněk Neubauer)
houby_blok.indd 98
04.10.17 15:34 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256279
HŘIB SATAN PODLE PETRA BEZRUČE Slezský bard byl slušný houbař. Dokonce snad našel i vzácnou muchomůrku císařku. Jeho hříčka o satanovi vypovídá i o jeho orientaci v mykologické literatuře. HŘIB SATAN (Boletus satanas) Před dávnými lety — myslím, že to bylo kolem r. 1910 — vznikla v pražském deníku Čas zajímavá mykologická patálie: je-li hřib satan jedovatý, či ne? — Boje se zúčastnilo hlavně kantorstvo: jedni tvrdili, že je jedlý, nic se jim nestalo po požití — druzí drželi thesi panující, že je vražedný — však proto sluje satan! Co praví Jan Macků v Českém houbaři na str. 99? (S tím souhlasí Bezděk ve svém díle.) „Klobouk bělavě žlutý, trochu do hnědozelena. Póry temně cihlově červené. Třeň baňatý, až silně břichatý, dole temně červený, směrem vzhůru síťkovaný. Maso mdle bílé, chuť mírná. Vůně napoprvé nijak nápadná, později odporná. — Vzácný v teplých půdách, roste zejména pod lískami. Jedovatý.“ A na str. 154: „Satan chutná jádrem ořechovým, ale je smrtivý. Voní čerstvým ovocem a je smrtonosný.“ Seznámil jsem se s profesorem Chramostýlem, Hanákem od Přerova; měl hanácký humor a představoval se obyčejně: „Chramostél — s odpuštěním,“ nechávaje titul v manžetě. Přednášel češtinu a němčinu, ve volných chvílích se věnoval houbám… Pan profesor se jednou vrátil z výletu kdesi za Pisárkami, a zavolal s vážnou vědeckou tváří svou bytnou, paní Zerzavou, dobrou, ale hubatou Brněnku. Spustil přednášku o houbách vůbec a ukázal bytné kořist, tři satany. Ukáže je zítra žákům, upozorní na tuto nebezpečnou houbu; potom bude satan zničen a paní bytná se hřibů nesmí dotýkati… Po poledni přišel pan profesor ze školy, kde poučil žáky, demonstruje jim satana. O dvou hodinách přijde jeho dobrý známý, pan X., též o houby se zajímající, který však neměl dosud štěstí satana najíti… Pan profesor musí zas do školy, paní 98 • 99
houby_blok.indd 99
04.10.17 15:34 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256279