na oranžovo, oči obmalovaný bílou tužkou a na hlavu si narazila růžovou paruku ve francouzskym stylu z obdo bí vlády Ludvíka šestnáctýho. Vypadala jako hlavní cena v tombole, kterou si doopravdy nepřejete vyhrát. Sešla jsem dolů, abych si ji líp prohlídla. Po bližším pro zkoumání se ukázalo, že má na krku ještě modrý korále a v botách na vysokym podpatku fialový ponožky. Tahle holka dokonale maskovala svoji skutečnou podobu. Jestli se pod tim make-upem skrývalo něco pěknýho, tak to nebylo vidět. Bylo jasný, že tam na někoho čekala. Já mám spous tu času, a tak jsem si stoupla vedle ní a byla jsem zvědavá, jestli se dozvím, na koho tu číhá. Předpokládala jsem, že na nějakýho člena Nakadaiovy kapely. Holka tvrdla před zkušebnou dobrý dvě a půl hodiny, ale ten den kapela ne zkoušela, a tak se nakonec sebrala a odtáhla pryč. 5.
Během brouzdání po Šibuji jsem se dostala až někam, kde se to jmenuje Dógenzaka. Ulice se tu najednou zbláznily. Odevšad na mě zíraly hejna plastovejch plameňáků, nad mojí hlavou se kymácely umělohmotný palmy a domy připomínaly kulisy z příběhu Tisíce a jedné noci. Na vývěs ních štítech většiny z nich bylo výraznejma písmenama napsáno HOTEL. Mezi tím se pohybovaly mladý i starší páry, všechny ženský měly na obličejích roušky, na hla vách kapuce a mlčky zíraly do země. V takovejhle hotelech se přece nemůže nikdo seriózní ubytovat, říkala jsem si. A pak mi to došlo. Byly to hodinový hotely. Tak proto se ty ženský chovaly tak plaše! Asi se styděly, že se svejma milejma zašly na takovýhle místo. Určitě si nepřály, aby je někdo poznal. Rozhodla jsem se čtvrť pořádně prozkoumat. Jednoznačně tu převládala růžová barva. Před každym hotelem byla při bitá vývěsní tabule s cenou nejlevnějšího pokoje a infor macema o službách, který hotel nabízí. Pochopila jsem, že se nejedná o bordely, ale o hotely, kam můžou zajít mi lenci, když nemají vlastní byt. Jednotlivý hotely se pyšnily originálním interiérem v pokojích a samozřejmě absolutní
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256132