seděla na židli Monika, od její tváře bez jediné vrásky se odráželo světlo z lampy ležící na podlaze. A přímo před Jirkou, asi tři metry daleko, spočíval na své židli Klement Hrouda. Široký obličej s vysokým čelem a výrazným nosem, hluboké oči s mohutným obočím, řídké šedivé vlasy sčesané na stranu. Tmavý kabát z drahé látky rozepnutý, takže se jeho cípy vznášely jen centimetr nad podlahou. Veliké břicho se pod vestou s každým nádechem nadzdvihlo. V pravé ruce držel Klement Hrouda mezi buclatými prsty doutník. Z jeho špičky stoupal sotva viditelný proužek dýmu. Světlo přicházející zespoda způsobilo, že Hroudův nos vrhal přes obličej dlouhý stín. „Dobrý den,“ zamumlal Jirka automaticky, než si uvědomil, jak hloupě to v současné situaci zní. Monika se tiše zasmála, hned však přestala, jakmile Hrouda zdvihl ukazovák pravé ruky. Vydechl kouř a pomalu řekl: „Dobrý den, chlapče. Jmenuji se Klement Hrouda. Je mi jasné, že je ti tahle situace podobně nepříjemná jako mně samotnému. Zkraťme to tedy a pojďme rovnou k věci. Vidím, že se mě bojíš… Třeseš se. Ne, neboj se mě, prosím. Nechci ti ublížit a rozhodně tě tady nechci držet déle, než je nezbytně nutné. Jsi skoro dospělý, takže se můžeme bavit jako dospělí lidé, souhlasíš? Kolik je ti let? Třináct, že? A jmenuješ se Jirka Klimeš, mám pravdu?“ Jirka přikývl. Když Hrouda mluvil, tváře se mu nechutně natřásaly. Jirka se usilovně soustředil právě na takové detaily, aby zapomněl, jaký má ve skutečnosti strach. Oběma rukama pevně svíral okraje židle. „Když se tě pan Hrouda na něco zeptá, tak odpovíš nahlas, jasný?“ zavrčel mu do ucha Kraus, ale Hrouda ho pohybem ruky umlčel a shovívavě se na Jirku usmál. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256131