„Heluško, máš to ale trápení.“ Paní Heřmanová zase sype kávu do hrnku, dvakrát nahlédne dovnitř a zalije ji horkou vodou z kastrůlku. „Děkuju,“ utrousí Helena tiše. „Nech ho být, malíře bláznivýho, nech ho, z toho by ses zbláznila za chvíli taky.“ „Chci mu pomoct.“ „Nemoci se musí léčit, to není jen tak,“ zvedla ukazovák a roztřesenou rukou podala Heleně hrnek. „Já vím. Když on si ubližuje, pije. Kdyby tolik nepil, ta nemoc by nemusela přijít.“ „Přišla by, přišla by stejně, Heluš.“ „Třeba ne taková a takhle brzo.“ „Co my víme,“ posadila se a bolestivě sykla. „Když nepije, je normální, pracuje, komunikuje, funguje.“ Helena vhodila do kávy dvě kostky. Neměla by. „Chlap jak pije, dál od něj, zažila jsem si svý. Můj muž na začátku nepil, ale začal potom,“ vyndala sáček a vymačkala citron do čaje. Helena si prohlížela fotky v rámečcích za jejími zády. Byly opřené jen tak v jedné z poliček a všechny byly černobílé. „Proč pil?“ zeptala se. „Já to, děvče, do teď nevím. Nemluvil. Nebo jen málo. Chtěl děti a já mu je nemohla dát.“ „To mi je líto.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256120