V předpolí Krakova Kde lehnouti? Byl bych věřil před půl rokem, že budu spáti v listopadu na holé zemi venku? Konečně dáváme si rozložiti nosítka pro raněné a na nich se ukládáme s dr. Ambrožem ku spaní, zalezše prve do Schlafsacků. Teplo bylo, ale od spodu to trochu protahovalo. Nemohu dlouho usnouti. Myšlenky letí tam do Čech… Asi o 11 hodině rozzuřil se prudký boj: pušky i strojní pušky pracují o překot a děla to dotvrzují.
Úterý 17. listopadu 1914 O půl sedmé vstáváme, zima s námi lomcuje. Každý snaží se během nebo skokem sestydlou krev rozehřáti. Zajímavá podívaná. Jižní svah výšiny 324 pln vojska. Dosud jsme na to nebyli zvyklí. Ono množství poskytuje jakýsi pocit bezpečnosti, bezstarostnosti, a to z toho i vyplývající kuráže a statečnosti. Slováci zpívají písně brzo melancholické – jako modlitbu – hned nato veselé – že se dobře vyspali, a konečně vojenské, aby si dodali kuráže. Veselost jest nakažlivá. Vjíždí do našich taťků a oni veseleji se dívají na svět. Zprávy: Hindenburg (viz Kdo byl kdo, str. 97) prý porazil Rusy, též našim se podařilo postoupiti a celý prudký útok zadržeti a zpět zatlačiti. V devět hodin odjíždí artilerie do boku a s ní 3. kompanie jako Bedeckung (viz Slovníček, str. 94). My jdeme v deset hodin směrem severním. Za báječné muziky rozvinuje se bitevní čára. Několik vojáků ještě mně odevzdává dopisy, peníze – znamenám si poslední jejich vzkazy. Obvyklé před bojem moje zaměstnání. Žel Bohu, že obyčejně každý, kdo odevzdá mně svoje věci, nevrátí se více. Jistě jakousi předtuchou jest každý muž naplněn. Postupujeme směrem severovýchodním jako reserva kroměřížské zeměbrany (25. pluk) mezi vesnice Zagórzyce a Luczyce. Rusové ustupují a my obsazujeme výšinu nad Sadowie a Marszowicemi. Jsme dosud jako reserva vzadu v údolí, ale střely dopadají hustě. První obětí je František Madl z Jindřichova Hradce. Kopal si na řep-
Štíhlá Ema Když Stanislav Suda pozoroval „těžké hmoždíře“, měl samozřejmě na mysli moždíře, což byla těžká dělostřelecká zbraň s krátkou a masivní hlavní střílející nejčastěji pod vysokým úhlem a používaná jako obléhací či pevnostní dělo. Pod
vysokým úhlem vystřelená velmi těžká střela měla padat téměř kolmo a svou energií prorážet betonová opevnění. Zatímco německá armáda používala za první světové války proslulý supertěžký moždíř ráže 42 cm přezdívaný Tlustá Berta, rakousko-uherská armáda nasazovala na haličské frontě zpočátku především moždíř vz. 1911 ráže 30,5 cm, jemuž vojáci říkali Štíhlá Ema. Tento výrobek Škodových závodů byl zařazen do výzbroje roku 1912 a jeho předností byla vysoká mobilnost odpovídající lehkému dělostřelectvu. Ema byla totiž od počátku konstruována pro motorovou přepravu – byla rozložitelná do tří samostatně přepravovaných celků. Protibetonové náboje pronikaly betonem až do hloubky dva metry, kdežto tříštivé zase dokázaly vytvořit kráter 8 metrů hluboký a zabíjet až do 400 metrů od výbuchu. Moždíř ráže 30,5 cm s kadencí 10 ran za hodinu obsluhovalo 12 osob; zde na haličské frontě u Brzeżan 1915
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256031