Rafaelova škola - Vlasy dryád (Ukázka, strana 99)

Kam patřím?

Když babička odešla za paní Hajánkovou, konstatovala Marina, že má ještě tři čtvrtě hodiny, a tak si vzala čaj k snídani do obývacího pokoje. Pustím si televizi, musím se vrátit do civilizace, rozhodla se a usadila na pohovku. Vybrala si hudební kanál, aby zjistila, jaké hity v současné době lidé poslouchají. Jsem úplně mimo, odfoukla si a položila se na pohovku. Nad hlavou se jí skláněl obří ibišek, starší než ona sama. Usmála se na něj a zvedla ruku, aby se dotkla růžových květů.

Cítila, jak ji láká, aby se k němu přidala. Dotýkala se květu a vnímala vzkaz ibišku, že má dostatek místa v květináči a čerstvou hlínu. No jo, babička mu včera dávala novou. Mohla bych k němu na chvíli přidat? Ale ne, Káťa tu bude za chvíli. Neviděla jsem se s ní od metamorfózy, jsem zvědavá na novinky. A hlavně si musím dát pozor na pusu, abych neprozradila něco z posledních týdnů. Čeká mě náročný den. Ale s Káťou je legrace.

Kátiny plavé vlasy Marinu naprosto dostaly. „Vypadáš jako filmová hvězda,“ zopakovala jí cestou několikrát. „Takhle jsem si to vždycky přála mít, ale na odbarvení mám vlasy moc tmavé. Když mě odbarvovala Médea, byla jsem fialová. Hm, nakonec se jmenuju Fialková.“ „Jo, asi to nemám nejhorší, protože Matyášovi se moje vlasy taky líbí,“ přikyvovala Káťa. „Jo, a mimochodem, Matyáš na nás bude čekat na nádraží. Nemůžeme se vidět denně, tak jsme využili toho, že s tebou jedu do Prahy,“ vysvětlovala zvesela.

Marina si v tu chvíli uvědomila, že se právě probudila do reality.

Budu jim dělat křena! Budu úplně zbytečná. A to ještě netušila, co jí dál Káťa prozradí. „Na náměstí Republiky na nás budou čekat Andrea a ostatní holky se zbytkem party.“ 91 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256014

Rafaelova škola – Vlasy dryád „Jaký party?“ „No, jak jsi jela na tu exkurzi, tak jsme se s holkama vydaly o víkendu na zápas florbalu našeho gymplu, a tak moc jsme fandily a byly jsme tak neodolatelný, že si nás prostě naši florbalisti všimli.

Já teď chodím s Matyášem, útočníkem ze septimy, a Andrea sbalila úžasného brankáře. A když už jedeme do Prahy, napadlo mě i holky, že by za námi mohli kluci přijet a můžeme se prostě všichni setkat. Takové společné rande.“ Marina si právě pakovala věci, protože vlaková souprava s nimi vjížděla na nádraží. Přitom se snažila schovat svůj rozladěný obličej. Takhle jsem si dnešní den opravdu nepředstavovala. „Ale ten tvůj kaštanový přeliv je taky super,“ změnila Káťa na chvíli téma. „Když ti na hlavu zasvítí slunce, úplně ti vlasy planou. A kluci prý letí na zrzky a rusovlásky. Teda aspoň se to říká.“ „Já zas slyšela, že letí na blondýny,“ smála se Marina, když sestupovala ze schodů vlaku na perón. Smála se, ale uvnitř cítila hořkost.

Plantefolieho Karin je krásná blondýna. A Karolína z jeho fanklubu je taky krásná blondýna. Proč já se domnívala, že by to se mnou mohl myslet vážně? A Arthos ten… Já jsem tak hloupá, blesklo jí hlavou.

Uvnitř nádražní budovy si připadala jako na jiné planetě. Nikde žádný strom nebo keř. Nikde hlína k zakořenění. Jen nějaké řezané květiny v miniaturním květinářství. „A po tom celodenním sbírání vzorků jehličí jsme byli večer tak unavený, že jsme ani neblbli,“ lhala Kátě, jako když tiskne. Při každé metamorfóze Kátě „vysvětluje“, kam mizí na tolik týdnů, že je i nedostupná na mobilu. A tak si pokaždé vymýšlí nějakou exkurzi na nějakém místě bez telefonního signálu. A Káťa tomu naštěstí zatím věří.

Jak by jí taky mohlo napadnout, že její kamarádka je napůl rostlina?

Před nádražím na ně čekal Kátin objev, jak o rok staršího Matyáše sama nazvala. Objal Káťu, políbili se a Marina si připadala jako 92 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256014

Kam patřím? nezvaný host. A hned oba mluvili o lidech, které neznala, a o věcech, o kterých nic nevěděla. Jediné, co mohla dělat, bylo se slušně usmívat.

Prošli parkem před nádražím, minuli několik bezdomovců spících na lavičkách. Marina se zařadila za Káťu a Matyáše, aby nebrzdila lidi spěchající opačným směrem.

A v nákupním centru na nás budou čekat ostatní holky se svými kluky, povzdychla si. Rámus projíždějících aut ji ohlušoval, příliš si zvykla na klid a tiché mantry Silvy. Vedro a prach se jí nelíbily, vzduch byl tak suchý, pro dryády i stromy nevhodný. „Jsou na kafi v mínus prvním patře,“ četla Káťa z mobilu zprávu od Andrey. „Dáme si dobrý kafe, co ty na to?“ obrátila se na Marinu a Matyášovi špitla: „Ty si zase dáš to největší a nejdražší, viď?“ „A nejsladší,“ dodal.

Káťa povytáhla obočí. „Já vás sportovce nechápu. Vždycky jsem si myslela, že máte jíst zdravě, a ty jedeš na sladkém.“ „Nemusíš mě chápat, stačí, když mi budeš fandit,“ vzal ji Matyáš kolem ramen a Marinu bodlo u srdce.

Vstoupili do meganákupního centra a celá parta už tam byla, mávali na ně a drželi jim místa. „Jé, Marino, ty máš přeliv?“ divila se hodně nahlas Andrea. „Tos udělala dobře. Vlastní vyšisované vlasy nejsou zrovna v módě.“ Nejen Andrea, ale i další dívky, tedy Lucka a Sylva představily Marině své objevy. Odehrálo se to však tak rychle, že si nedokázala zapamatovat ani jméno Andreina brankáře. „Co si dáš?“ sklonila se k ní Káťa. „Presso, ale já si tam dojdu sama,“ zvedla se Marina i s batůžkem. Musím si dát pozor, aby mi neobjednali něco, po čem by mi bylo špatně.

93 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS256014