jež by bylo možné nazvat vojenskými dobrodruhy. Za asi nejvýznamnější příklad podobně úspěšného samuraje může být považován Hódžó Sóun, který se s hrstkou věrných zmocnil poloostrova Izu. Odtud v průběhu první poloviny 16. století on a jeho následovníci expandovali na planinu Kantó, již získali pod svou kontrolu. Sóun tak byl zakladatelem jednoho z nejmocnějších vojenských rodů Období válčících států.273 Úspěch této nové vládnoucí vrstvy byl způsoben několika faktory – kolapsem centrální vlády, rozpadem původní vojenské hierarchie a neustálým vnitřním konfliktem, který umožnil vyniknout silnějším, schopnějším a bezohlednějším. Na rozdíl od původní vojenské elity reprezentované rody šugo, jež svou moc opírala o prestiž svého titulu propůjčeného šógunem, zakládali daimjóové svou schopnost vládnout provinciím na úzkých vazbách s jejich přímými vazaly. Současně ve snaze zajistit si své postavení a dále expandovat zahájili reformy, jež měly jejich kontrolu nad půdou dále prohloubit. Cílem bylo zajištění efektivnější správy ovládaných území, lepší výběr daně a kontroly ekonomických zdrojů, díky čemuž mohli budovat větší, lépe zásobené, vyzbrojené a organizované armády, jež se měly stát zárukou jejich pokračujícího úspěchu. Místo snahy o ovládnutí hlavního města, kvůli níž byla zlomena moc šugo, usilovali o co nejlepší kontrolu a správu svých panství.274 Výsledkem byl vznik nové vrstvy „feudálních“ vládců, z jejichž řad vzešli tři sjednotitelé Japonska (Oda Nobunaga, Tojotomi Hidejoši a Tokugawa Iejasu). Poslednímu z nich se pak podařilo ukončit více než stoletý vnitřní konflikt zakonzervováním stávající pozemkové držby a také díky spolupráci s nejvýznamnějšími daimjóy. V období Edo se tak Japonsko dělilo do zhruba 260–280 panství (tento počet se často měnil). Jejich množství napovídá, že velkou část z nich tvořily malé územní držby, jejichž vládci disponovali omezenými zdroji a pouze několika desítkami či stovkami samurajů. Jejich území byla mnohdy rozdrobená a obklopená doménami mnohem silnějších rodů. Často neměli ani dostatek zdrojů, aby na svém panství vybudovali vlastní sídlo. Většinu času proto trávili v Edu, kde však byl jejich vliv minimální.275 Reálná moc tak spočívala v rukou relativně úzké skupiny rodů. Největší územní držbou pochopitelně disponoval šógunát, který ovládal území o nominál TURNBULL, Samurai Warlords, s. 18–22. TOTMAN, Early Modern Japan, s. 20. 275) CULLEN, s. 53. 273) 274)
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255825