333 největších záhad vesmíru
Jak můžeme spatřit povrch objektů s hustou atmosférou? Obklopuje-li nějaké zajímavé vesmírné těleso atmosféra, která nepropouští záření ve viditelném oboru (jedná se třeba o případ Venuše či Saturnova měsíce Titanu), pak jediný způsob, jak „na vlastní oči“ spatřit tamní povrch, představuje přistání. U obou zmíněných těles se to povedlo: Na Venuši dosedla celá flotila sovětských sond Veněra i některé americké automaty, na Titanu přistálo v roce 2005 evropské pouzdro Huygens. Naštěstí jsou popsané atmosfé-
ry typicky průhledné pro rádiové či mikrovlnné záření. Rádiového záření přirozeného původu však od povrchů těles přichází jen velmi málo, proto se musejí využívat metody radarového mapování, kdy se na družici nachází vysílač rádiových vln a také přijímač snímající jejich zpožděné odrazy. Radarové mapy, jež následně vznikají v počítači, nám pak poskytují určitý přehled o povrchu objektů ukrytých pod neprůhlednou oblačnou pokrývkou.
Proč vypadá Miranda „poslepovaně“? Velmi zajímavý povrch má Miranda, satelit Uranu. Najdeme na ní prolákliny a pohoří, dlouhé rýhy, trhliny, zvrásnění, brázdy a krátery – vše navzájem promícháno. Jeden z objevených kaňonů je 10× hlubší než americký Grand Canyon. Měsíc vypadá, jako by se v dávné minulosti při srážce rozbil a posléze se znovu na oběžné dráze zcela náhodně „slepil“ dohromady. Některé části jeho povrchu se zdají být velmi staré, jiné naopak. Satelit zřejmě ovlivňují slapové síly, což vedlo k částečnému natavení vnitřních oblastí a k výronům vody na povrch; tam se kapalina rozlila a utuhla, což budí dojem mladšího vzhledu.
Který je největší a nejmenší měsíc Sluneční soustavy? Pod pojmem měsíc rozumějí astronomové takzvanou sekundární planetu, tedy oběžnici některé z planet. V současné době je známo 185 měsíců obíhajících osm planet, devět přirozených satelitů tří trpasličích planet a více než dvě stovky oběžnic u některé z planetek, které se nacházejí v různých částech Sluneční soustavy. Z měsíců planet obíhá drtivá většina plynné obry, neboť Merkur a Venuše nemají žádný přirozený satelit, Země má jeden a Mars dva. Stanovit největší měsíc ve Sluneční soustavě je jednoduché. Jedná se o Ganymed, největší z oběžnic Jupitera. S průměrem 5 268 km přesahuje rozměry Merkuru, avšak jde převážně o le-
dové těleso, takže zároveň dosahuje jen 45 % hmotnosti první planety. V těsném závěsu se v žebříčku měsíců drží Saturnův Titan, který je jen o 2 % menší. Určit nejmenší měsíc solární soustavy je však náročnější. Náš seznam zdaleka není kompletní a v tomto okamžiku neexistuje žádná oficiálně stanovená hranice, jaké těleso lze ještě považovat za měsíc a které už má zůstat v kategorii „smetí“. Odpovězme tedy šalamounsky: Nejmenším měsícem ve Sluneční soustavě s přibližně kulovitým tvarem je Saturnův Mimas s osami 415 × 393 × 381 km. Okolo Jupitera ale obíhají i skály s průměrem jednoho kilometru.
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255679