nakonec nepáchlo hnojem, ale pokrokově, směsicí lité oceli, výroby punčoch a vaření čokolády. K rodinným domkům a obytným blokům, které byly rozházené po rozlehlé ploše bez rozpoznatelného plánu, se vůně moderny hodila líp. S výjimkou autobusového nádraží se nikde nedalo najít centrum, které by vyplňovalo geografický střed obce ve velkoměstských dimenzích. Bylo to přesné ztělesnění pocitu města jako průchozí stanice. Sbírka staveb poválečné moderny dodávala Stadtallendorfu charakter průměrného severoamerického sídliště bez historické zátěže. Město přitom vznikalo na otrávené půdě. Kdo tu vyrůstal, hrál si v bunkrech a průmyslových troskách okolních lesů, které spojovaly systémy kolejnic porostlé plevelem. Byly to zbytky allendorfských továren na výbušniny Dynamit Nobel AG (DAG) a Westfällisch‑Anhaltische Sprengstoff AG (WASAG), které vznikly koncem třicátých let pro válečné potřeby německého wehrmachtu. Stromy na střechách byly vysazeny kvůli maskování. Prstencovitě uspořádané ploché budovy označované jako „kamenný tábor“ stály na základech dřevěných baráků pro dělníky na nucených pracích. V takzvané Tri‑Haldě, smetišti o velikosti fotbalového hřiště (kam si chodily hrát děti), byly uskladněny tisíce sudů prudce jedovatého derivátu trinitrotoluolu na výrobu třaskavin. Vytékala z nich načervenalá tekutina a celá desetiletí se vsakovala do podzemní vody. Dějinám se prostě nedalo unik nout. Většina obyvatel této obce byli vyhnanci, kteří se drželi pohromadě a obývali ulice, jejichž jména zněla jako němé upomínky: Vratislavská, Gdaňská, Kaliningradská. Žili si tam ve svých vlastních domech, v osudu, který sotva vnímali. Ve školních třídách mohli stallendorfští žáci na nástěnných mapách s hranicemi z roku 1937 najít místa, která k těmto názvům ulic 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255229