4
LEDOVCE A LED: PROUDY ČASU
V horkém létě roku 1860 to na ledovcích Chamonix čile šustilo krinolínami. Nahoře na Mer de Glace, pod alpskou oblohou nenarušenou ničím krom elegantních minaretů okolních aiguilles, se malá společenství mužů a žen drápala po ledových polích. Muži byli oděni do tmavého tvídu, ženy do objemných černých šatů a z kremp klobouků jim spadaly tenké mušelínové závoje, které měly chránit jejich pokožku před alpským sluncem, odrážejícím se od ledu a spalujícím vnitřky nosních dírek a ruby očních víček. Obě pohlaví měla na nohou protiskluzové kotníkové boty a všichni svírali metr dvacet až metr padesát dlouhou alpskou hůl, opatřenou na spodním konci kovovým hrotem. Každé skupince se věnoval průvodce — rodák ze Chamonix —, ukazoval pozoruhodnosti ledovce a dbal na to, aby nikdo nepadl za oběť únavě či zejícím puklinám (i když se to tu a tam stalo). V nižších partiích Mer de Glace, kde byl led nejdivočeji rozpukaný, si skupiny dobrodruhů razily cestu vzhůru po strmých ledových valech, po obou stranách lemovaných modrými propastmi, do nichž mohli zakřičet a uslyšet svůj hlas odražený z hlubin v basso profundo. Ještě výš na ledovci, směrem ke Col du Géant, vytepalo slunce z ledu menažerii mytických zvířat a jiných podivných zjevů. „Jako zmrzačené sochy antického chrámu,“ poznamenal si jeden návštěvník, „jako srpek měsíce, jako obrovští ptáci s roztaženými perutěmi, jako klepeta humrů a jako jeleni s parohy.“ Na povrchu 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS255157