že Felice by měla k takovým steskům mnohem víc důvodů, tne do živého ještě hloub: „Nemožnost s F. žít. Nesnesitelnost soužití s kýmkoli.“ Především to bylo jeho nadmíru bdělé vědomí, jež ho udržovalo v na pětí: Kafka věděl – a nedokázal to nijak potlačit ve dne ani v noci –, že během krátké doby se musí něco stát. Jistě, vnější okolnosti byly šťastné tak jako nikdy předtím a on sám je inicioval. Právě proto však se rendezvous v Mariánských Lázních ocitalo pod tlakem očekávání experimentu, který všechno rozhodne: jestliže čtyři roky přípravy nepostačí, aby se za takových okolností dosáhlo něčeho jako naplnění, pak by byla iluzorní každá naděje, pak by to bylo rozloučení navždy, rozloučení, jehož smysl a jehož nezbytnost by byla jasně prokázána. Neboť co ho vlastně hnalo k tomu, aby se vzdor všemu podroboval oné „svízeli soužití“? Nic než „cizota, soucit, chtíč, zbabělost, ješitnost“, tak se domnívá, „a jen na hlubokém dně snad tenký potůček hodný jména láska, nepřístupný hledání, problesknuvší jen v okamžiku jednoho okamžiku. – Ubohá Felice.“23 Naléhavá potřeba intimity se v Kafkově výčtu neobjevuje, třebaže ví, že právě tento impuls dokáže gradovat v takřka nezkrotnou žádostivost překonávající všechny zábrany a všechny námitky rozumu. Nikdo to neví tak dobře jako on a patřičné tísnivé obrazy použil už v Procesu. Zapomněl však, jak chutná naplnění. Sexuální touha je mu na obtíž víc než kdy jindy (prostitutky, ani ty vysněné, se v jeho zápiscích už dlouho nevyskytují), a on není s to tuto touhu v myšlenkách propojit s bolestně sladkou zamilovaností ve Výmaru, s drobným štěstím v Rivě ani s nucenými flirty v Praze, od nichž přece uplynulo teprve pár týdnů, a už vůbec ne se svou vlastní překvapivou ochotou hledat Felicinu blízkost. Jakkoli ostře pozoruje sám sebe: tato spojení mu unikají, a svůj podíl na tom nepochybně má oddělení sexu a něžnosti, které bylo v Kafkově měšťanském prostředí pořád ještě naprosto normální věc – i když se u něho projevuje už jen ve zvnitřněné podobě, jako mentální filtr, jako slepá skvrna v pohledu na sebe sama. Jeho psychické prožívání se zdá být rozpolcené, řízené instancemi vzájemně si cizími: touha uniknout věčně nasvícené cele vlastního vědomí; touha být chápán druhými lidmi a být smírně přijímán; konečně touha mdlobného, všechny póry rozevírajícího společenství se ženou, kůži na kůži, ústa na ústa – Kafka 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254942