Slabikář (Ukázka, strana 99)

Jel jsem s ním tehdá myslím ze Ženevy, kde nás přijal spolumajitel privátní banky.“ Uraženě vydechl kouř: „Jak to vím? No, měl na vizitce stejný méno, jako bylo v názvu banky, a sešli sme se s ním přímo v tý bance.“ Okamžik, kdy přijel po dálnici z Lausanne kolem Ženevského jezera, botanické zahrady, přes most kolem hlavní pošty a zaparkoval pod stromy před starobylým, smetanovým domem s dveřmi zdobenými černou kovanou krajkou, se mu vybavil s větrnou pohotovostí.

Ucítil ostrý vzduch, tak nečekaný uprostřed slunečného velkoměsta, jenž přitékal z nedalekého nábřeží.

Promnul si mimoděk nos a z břicha času nasál ten jiný svět, který sice navštívil, ale vlastně jako by tam vůbec nebyl, nešel těmi chodbami po zlatém mramoru, neopíral se zády o monumentální pískovcové zdi, ne, musel to být sen, jiný život, vize. Přesto mu před očima zastavil výtah, který vypadal jen jako další kamenný kvádr pohybující se nečekanou rychlostí. Nikde žádná tlačítka, ukazatel pater, pouze muž v šedém obleku, mlčenlivý, s rukama za zády. Vstoupili dovnitř monolitu, svět se za nimi uzavřel, jako by i oni zkameněli a spustili se do nitra země. Na čí povel a kam se začal výtah pohybovat, pro něj zůstalo záhadou. Byl si jistý, že padali dolů, a přece je kus skály vyplivl v nejvyšším patře, němé, oslněné nečekaným pohledem do dlouhé chodby zaplavené jásavým světlem, do něhož na konci, tam, kde okno ukazovalo podolek nebe, vplula silueta 96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254857

člověka – jak nepatřičné, ta politováníhodná lidská křehkost, jak velkolepé a efektní.

Cítil, že se sám stal kamenem, tak zvědavě a přitom netečně sledoval onu figurku kráčet k nim a čekal, kdy se kameny stěn pohnou jedním malým zívnutím k sobě a ten, kdo jim šel v ústrety, přestane existovat. Namísto toho jim za zády zapraskala skála, která zase kamsi odjela. Potřásli si rukama a vstoupili do zprvu neviditelné chodby. Konečně mohl vydechnout.

Tento prostor už byl pro lidi. Kovové kliky, skleněné ručičky hodin klouzající po mramorové zdi, kožená křesla, stůl ve tvaru lodního kýlu, okno a další lidé. Mladí lidé. Muži. Stejně jako ve výtahu mlčenliví, s pohledem upřeným do pupku světa. Uvědomil si, že zatímco on měl hrudník sevřený ocelovou obručí, téměř se dusil a mozek se mu vařil podivným strachem z neznámého, jeho dva společníci se prostorem pohybovali s nečekanou samozřejmostí. Téměř beze slov komunikovali s mužem, jehož fotografii viděl s dalšími dvěma portréty starších mužů vznášet se pod stropem ve zlatém rámečku.

Nevěděl, co přesně se v bance událo, ale když asi o hodinu později odcházeli, cítil, jak se poměr sil změnil – on, který měl dosud profesní i intelektuální převahu nad Krugem v laciném obleku a botách s vysokou gumovou podrážkou, nad mužem, jenž potřeboval jeho pomoc a který zjevně vydělával mnohem méně než on, se najednou cítil podřadně.

Když pak Krug zadal adresu hotelu na břehu 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254857

Ženevského jezera a on je odvezl svým bílým mercedesem, na který byl v Brně tak pyšný, tam, kde ústí jezero do Rhôny a odkud z okna, jež bylo přes celou délku pokoje, viděl nejen město, slavný vodotrysk, ale i Mont Blanc, pochopil, jak vypadá skutečný svět peněz, kam on nebude nikdy patřit.

Smířil by se s tím snadněji, kdyby chápal, proč jemu to není osudem dopřáno a někomu, kdo vypadá jako karikatura bezvýznamného úředníčka z nejzapadlejší firmy na světě, ano. I v hotelu, kam se vizáží ani v nejmenším nehodil, se choval Krug s nenucenou samozřejmostí. Medvěd měl neopodstatněný strach, který ještě víc umocňovaly chvilkové záchvaty euforie.

Lehl si na bok na postel, opatrně, aby botami neušpinil sněhobílé povlečení, podepřel si hlavu rukou a díval se z okna. Přemýšlel usilovně, jak tento okamžik zakonzervovat, jak dát svému světu tam doma vědět, kde je. Protože mu nebudou věřit. Musí mít důkaz, jinak pro ně bude jen lhář. Ale byl bezmocný – proč jen ho nenapadlo vzít si s sebou fotoaparát.

Už se sem nikdy nepodívá, to je jasné. Tak drahý hotel by nezaplatil. A do té banky by ho nepustili. A pokud ví, tak Krug tam už znovu nejel. Tedy alespoň ne s ním. Vzdychl si, dodneška ten výlet nepochopil. „Cože?“ Posluchačova otázka přetrhla pás jeho vzpomínkového promítání a zaskočila ho, nechápal, jak s tím vším souvisí, ale zamyslel se.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254857