Jako první doběhl na místo Standa Kuře. Začal ubožáka vytahovat. Přiběhli ostatní. Pomohli ho vytáhnout na zem. Bohužel už mu nebylo pomoci. Tato událost poznamenala několik dalších dnů. Nikdo neoplýval dobrou náladou. Přijela místní kriminálka. Vyšetřovali, jak došlo ke smrti místního člověka, který neměl v cukrovaru vůbec co dělat. Za pár dní Standa přiběhl s vyvalenýma očima. Všem vyprávěl: „Představte si, že jsem se šel včera odpoledne projít po okolí. Najednou jsem zjistil, že jsem uprostřed vesnice. Na tom by nebylo nic divného. Ale snad celá vesnice byla na nohou. Nejdříve jsem se lekl, co se děje. Oni se na mne vrhli. Vlekli mě ke stolům, které měli postaveny venku pod stromy. Tam mě přinutili, abych si sedl. Začali mi nalévat. Nejdřív rakiji, pak jejich domácí víno, pak začali hodovat. Naložili mi nějaké speciality na talíř. Uklidnil jsem se. Začal si pochutnávat. Pak jsem se zeptal, kde je nevěsta se ženichem. Všichni se chechtali. Pak mi jeden z nich, co seděl vedle mne, vysvětlil, že oslavují smrt toho chlapa, co ho to umlátilo v cukrovaru. Málem jsem se udusil, když jsem pochopil, co mi říká. Všichni řvali smíchy. Pak mi vysvětlili, že to byl místní mafián, který je terorizoval. Všichni si oddychli, že už budou moct volně žít. Měl jsem v sobě tolik alkoholu, že jsem začal juchat s nimi. A teď nevím, jestli jsem měl juchat nebo ne. Jestli na to nějak nedoplatím. Doufám, že na mne všichni hodně rychle zapomenou. Musím však říct, že jsem zjistil, že místní umějí žít, když chtějí.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254552
Ještě se mi motá hlava. Blbě mi vůbec nebylo. Jejich jídlo bylo vynikající, nějaká masa různě upravená, se zeleninou, většinou s výbornou šťávou. Někdy bych si to zopáknul. Jen by měli oslavovat něco mírumilovnějšího. Ale člověk si nemůže vybírat.“ Kolegové polykali naprázdno, záviděli mu takový mejdan. O důvodu oslavy raději nepřemýšleli. Do místních věcí se nikdo míchat nechce. Nevyšetřilo se nic. Kriminálka ukončila pátrání s tím, že šlo o nešťastnou náhodu. Na zemi v cukrovaru, na místě, kde ho položili, když jej vytáhli z lapače chrástu řepy, zůstala několik dní jen ležet jeho čepice. Pak zmizela. Už si na něho nikdo nevzpomněl. Kamil tiše chodil s Alicí. Byl na vrcholu blaha. Zvykl si na ni, na jejich vztah, na jejich společné chvíle plné milování a dobrého vína. Dokonce se mu po pár týdnech začala do mysli vkrádat myšlenka, že by Alice byla pro něho vhodná žena, manželka pro celý další život. Jednou mu řekl Standa: „Jedu na víkend k moři. Mám kamaráda v Petrovacu na moru, přespíme u něho. Pořádně se vykoupeme. Jede i Toník.“ „Moc rád pojedu,“ řekl Kamil. „Můžu říct i Béďovi?“ „Jasně, budeme čtyři. Myslím, že se k mému kámošovi Brankovi vejdeme.“ „Díky, žes mi o výletě řekl. Pojedu moc rád.“ Snažil se domluvit s Alicí, zda by jela taky. Ale zmizela. Nikde ji nemohl najít. Nechal jí za dveřmi vzkaz, že na víkend odjíždí s kolegy k moři.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254552
V pátek po práci vyrazili. Jeli autobusem do Bělehradu. Cesta trvala víc než dvě hodiny, museli ujet asi devadesát kilometrů.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254552