Vzhlédla k němu. „Nechala bys mě na chvíli zdřímnout?“ Co chtěl nebo co nechtěl? Ukázal na hruď, na místo nad žebry, které na ni čekalo. Jeho hlas byl vážný a hluboký. Jako to, co v ní vyvolával. Bránila se minulosti. Věděla, kde je jeho hruď, ale bála se jeho srdce. Říkal jedno a myslel to druhé? Měnila se jeho slova v lež, ještě než je vyslovil? Bylo někdy nikdy? Měla se všeho, co vyslovil, bát? Řekl už podruhé slovo srdce. Možná v jeho hrudi bylo i místo, které falešné nebylo. Chtěl, aby mu odpustila? Slyšela vlky. Zdráhala se. Váhala. Vnímala, co říkal, ale rozuměla dobře? Byla slepec, před kterým se na okamžik mihlo světlo. Sevřela rty. Už nic neřekl. V duchu k ní zase připlouval a odplouval. Nešlo to ani urychlit, ani zpomalit. Čekal. „Řekni mi něco,“ prohodila. „Počkej.“ „Máš strach?“ ptala se. „A ty?“ „Máš výčitky svědomí?“ „Ani ne,“ odpověděl. „Poznáš, co je?“ „Ne u tebe,“ odpověděl. „V poznání je síla. Změnit co je,“ řekla. „Ve strachu opak.“ Chvíli mlčeli. „Jsi rozpolcený,“ řekla. „Dva v jednom. Brzdí tě to.“ „Jsem rád, že jsi přijela.“ „Čeho se bojíš?“ zeptala se. „Ničeho,“ lhal. „Zapřeš i nos mezi očima,“ řekla. V duchu si myslel, proboha. Nahlas řekl: „Lvice.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254505
III. Předehra končila. Čekala, kdy mu zeskelní oči, jako pokaždé, když myslel na medozlatovo. Držela láhev, teď už prázdnou. „Máš hezká záda a krk,“ řekl. Měla náhrdelník šedých perel. Vnímala, co ho vzrušovalo. Vstal. Přišel a stoupl si za ni. Sevřel ji, jak stála zády k němu. Vnímala jizvy na jeho těle. Otočil si ji k sobě. Vzal jí z ruky láhev a položil ji na římsu. Potom vzal její vysvobozenou ruku a přitiskl ji na tělo. Hořel. Po tolika měsících se nechala vést. Řekla: „Občas ženy za oponou mají víc důstojnosti než manželky.“ „Čteš mi myšlenky,“ řekl. Pokračovala: „Čím bolavější tělo, tím hlubší duše.“ Ukázal na postel. „Mám tvoji kravatu,“ řekl. Věděla, že kravatu od ní často nosí, a rád to připomíná. Viděla hned, že ji má. „Nejde to vyčistit,“ ukázal na skvrnu. O krok se přiblížila k posteli. Viděl v ní opět oči lvice. „Našly by se i jinde,“ navázala na zmínku o skvrnách. „Bůh udělal jisté malé chyby. A určité i větší.“ Snažila se srovnat si myšlenky. Kdoví, jestli od té doby, co mu kravatu dala, si koupil jinou. Pro sebe skoro neutrácel, ne jen protože neměl nazbyt. Měl věci, které se nedaly koupit. Podobalo se to bezedné studni, do které vtékala voda z hor a podzemních pramenů. Nešlo to ani zdobit ani zevšednit. „Horší to se mnou už asi nebude,“ řekl. „Jsem rád, že jsi přijela,“ opakoval. Zaškrábalo ji v krku.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254505
„Jednou se o tebe postarám,“ řekla. „To je ještě daleko,“ zašeptal. „Co by tomu řekla matka mých mladších dětí? Trápí ji migrény. Začíná zapomínat. Odjela se léčit.“ Nereagovala. „Slyšelas, co jsem řekl?“ „Mám být s tebou já.“ „Věčnost nejde ani prodloužit, ani zkrátit,“ řekl. Její medozlatavé oči mu připadaly jako obvaz na jeho jizvách. V duchu počítala do dvanácti. Zula si šedé kožené kozačky se stříbrnou přezkou a sedla si na kraj postele. Nic neříkal. Čekal. Byl tichem, které dělalo krásnou hudbu krásnou. Svlékla si blůzku a sukni a lehla si vedle něho. Stáhla z něj svetr. Zůstala mu jeho pomačkaná košile. S hlavou na jeho hrudi, zavřela oči. „Nevěděla jsem, že máš srdce,“ řekla. Neodpovídal. „Buší ti,“ řekla za chvíli. Vnímal její tvář a hlavu na svých prsou. Hladila mu čelo jako bílý vítr, i s mraky, které tam odpočívaly. Díval se na ně Bůh, který dělá zázraky? „Asi jsem byla u holiče zbytečně,“ řekla. „Ty můj jedináčku,“ dodala, „dvacet osm je jen jednou.“ Vlci jí přitom v duchu zpívali. Jako ona, hladověli po tom nejstarším lidském právu. Právu milovat. Někdo zaťukal na dveře. Na prahu stála mladá pokojská s bílou zástěrkou přes krátkou černou sukni. Na peroxidem odbarvených vlasech měla bílý čepeček. „Ach, promiňte... já nevěděla...“ koktala. Cucala bonbon. „Dveře byly...“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254505