Vzhlédla k němu. „Nechala bys mě na chvíli zdřímnout?“ Co chtěl nebo co nechtěl? Ukázal na hruď, na místo nad žebry, které na ni čekalo. Jeho hlas byl vážný a hluboký. Jako to, co v ní vyvolával. Bránila se minulosti. Věděla, kde je jeho hruď, ale bála se jeho srdce. Říkal jedno a myslel to druhé? Měnila se jeho slova v lež, ještě než je vyslovil? Bylo někdy nikdy? Měla se všeho, co vyslovil, bát? Řekl už podruhé slovo srdce. Možná v jeho hrudi bylo i místo, které falešné nebylo. Chtěl, aby mu odpustila? Slyšela vlky. Zdráhala se. Váhala. Vnímala, co říkal, ale rozuměla dobře? Byla slepec, před kterým se na okamžik mihlo světlo. Sevřela rty. Už nic neřekl. V duchu k ní zase připlouval a odplouval. Nešlo to ani urychlit, ani zpomalit. Čekal. „Řekni mi něco,“ prohodila. „Počkej.“ „Máš strach?“ ptala se. „A ty?“ „Máš výčitky svědomí?“ „Ani ne,“ odpověděl. „Poznáš, co je?“ „Ne u tebe,“ odpověděl. „V poznání je síla. Změnit co je,“ řekla. „Ve strachu opak.“ Chvíli mlčeli. „Jsi rozpolcený,“ řekla. „Dva v jednom. Brzdí tě to.“ „Jsem rád, že jsi přijela.“ „Čeho se bojíš?“ zeptala se. „Ničeho,“ lhal. „Zapřeš i nos mezi očima,“ řekla. V duchu si myslel, proboha. Nahlas řekl: „Lvice.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254505