Issuu

Dívala se na děvčata. Žádná o brašně nevěděla. Společný úděl z nich neudělal sestry. Ani funkce kápo z ní nevytvořila matku. Měla daleko i k maceše. Rozdíl mezi ženou a mužem viděla v tom, že zášť ženy vůči ženě je neměřitelná žádnou jinou záští. Zároveň si byly bližší. Těm šestnácti, co pracovaly tady, záviděla tisícovka žen, které dřely ve vagonce. Nemělo to co dělat s morálkou. Jen s výběrem, kdo přežije, kdo zahyne. Z dálky jejich práce vypadala pohodlnější. Montovat vagony a párat podšívky nebylo stejné. Podle unterscharführera rozuměly ráně. Jednu zfackoval mezi dvěma doušky armagnacu. Neodpověděla, jestli má ostrou žiletku, protože ho neslyšela? Bylo otázkou času, kdo přijde na řadu dřív. Od pondělí k pondělí, od Sortierungu k příští selekci. Víc věděli jen v kanceláři gestapa. Tři už neměly zuby, jako předtím dva chyběly Nicole z Calais. (Ty pošle do komína.) Poznaly pěst a klouby unterscharführera, když měl vztek. Párkrát se vyjádřil, že jim vytluče paměť z lebek. („Tu vaši prohnanou židovskou paměť.“) I z nich udělá antisemity. „Es muss sein,“ citoval unterscharführer. (Pokud by si to nerozmyslel.) „Doufám, že víš,“ řekl ke kápo. „Vím,“ odpověděla. Kápo Broderová ze sebe nedělala víc, než musela. Papouškovala unterscharführerovy rozkazy. Unterscharführer ji mohl zbavit funkce. Nehrála si s ohněm. Každá z těch šestnácti by převzala její kápovství. Nekoketovala s představou, že by to mohla spočítat vrahům otce, matky, statisíců. Věděla, jak daleko je z ruky do úst. Od rozumu do svědomí. Nepodceňovala unterscharführerovu křiklavost. Pracovala žiletkou. Snažila se nepořezat. Přivřela oči.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254493

Zas upřel pozornost ke Colette. Koulel očima s nakloněnou hlavou do strany. Válka odňala soukromí i jemu. Odříkání patří k věci. Viděl v tom solidaritu soukmenovců. Upřímnost, poctivost, německou zemitost. Kamarádství spolubojovníků, těsné přátelství vojáků. Není správné – pro toho, kdo se nemá za co hanbit – aby všichni o všech věděli všechno? Vytvářelo to rovnost, na které se budou jednou podílet všichni. Bez falešných židovských masek, licoměrnosti, prolhanosti. Soukmenovci si budou buď věřit, nebo se vyřadí, protože už nebude, s čím by se tajili. Nikdo se nebude muset pídit jako nohsled. „Měli vám odejmout… víte co…,“ řekl. Kápo Broderová párala jednou rukou. Tančila podle unterscharführerovy píšťaličky. Odpočívala loktem na kožichu, zatímco druhou párala dvojitou podšívku. Nedokázala se zbavit myšlenky na brašnu. Byla ráda, že neměla sestru nebo bratra, které by musela oplakat jako Colette Cohenová svoje sestry. Oči unterscharführera říkaly: Nemusím se vám líbit. Musíte mít ze mě strach. Měl v ruce břitvu a v pouzdře na boku pistoli. Obrátil se na kápo. „V Bielsku jsem se učila na holičku,“ řekla kápo. „Česala a ondulovala jsem sestřenici německé hraběnky von Gutterské, která se provdala do Polska. Holila jsem jejího muže, barona von Gutterského. Věděla jsem, jak ho oholit a ostříhat a jí upravit vlasy, aby mě chtěli příště.“ Colette nevěděla jakou hru kápo Broderová hraje. Před čím ji chrání, protože brání sebe. Proč její život závisel na tolika náhodách. Na tom, co udělají lidi, které nezná. O brašně neměla potuchy.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254493

„Holila jsem německé důstojníky,“ dodala kápo. „Sturmscharführera a obergruppenführera. Před vchodem hlídali holírnu dva obersturmbannführeři. Nikdo nesměl dovnitř.“ „Můžu ti to věřit?“ „Obergruppenführer mi dal dvacet marek. Škoda, že je už nemám.“ „Tolik bych ti nedal.“ „Vám bych to udělala jen za děkuju, Herr Unterschar führer.“ „Polskou šlechtu bych nezaměstnal ani na čištění bot. Ukradli by mi tkaničky. Divím se německým šlechticům, kam dali rozum.“ „Chtěli mě poslat na školu.“ „Kam?“ „Na zámek Hoffenschloss ve Slezsku.“ „Žvásty,“ odbyl ji unterscharführer. Připadala mu jiná než obvykle. Jeho podezíravé oči ulpěly na jejích. Měla ledové, tázavé a svádějící oči. Provokující, vědoucí a drzé a smiřující se nebo vzdávající se oči kurvy. Neměla by ho podceňovat. S kurvou si dovede poradit. Co mu pohledem nabízela? Nevěděla snad, komu – když už – dával v dílně přednost? Kurvy jako kápo mají rozum mezi stehny. „Byla jsem holičkou taky ve Varšavě, v Hotelu Polski. Mám to ve složce v kanceláři gestapa.“ „To mi něco říká. Hotel Polski?“ Trochu vystřízlivěl. Vyhýbala se pohledem hromadě kožichů nad brašnou. Už bylo čtvrt na osm. Poznámka o gestapu nebyla náhodná. Mohl si představit, jaký dobytek stříhala, holila nebo mu myla heřmánkem vlasy. Kde všude. Unterscharführer šel ke své židli za stolem, kde měl účetní knihy a noviny z fronty. Něco bylo ve vzduchu, čemu Colette nerozuměla. Většinu z toho, s pomocí kápo, si poskládala až později.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254493