Dívala se na děvčata. Žádná o brašně nevěděla. Společný úděl z nich neudělal sestry. Ani funkce kápo z ní nevytvořila matku. Měla daleko i k maceše. Rozdíl mezi ženou a mužem viděla v tom, že zášť ženy vůči ženě je neměřitelná žádnou jinou záští. Zároveň si byly bližší. Těm šestnácti, co pracovaly tady, záviděla tisícovka žen, které dřely ve vagonce. Nemělo to co dělat s morálkou. Jen s výběrem, kdo přežije, kdo zahyne. Z dálky jejich práce vypadala pohodlnější. Montovat vagony a párat podšívky nebylo stejné. Podle unterscharführera rozuměly ráně. Jednu zfackoval mezi dvěma doušky armagnacu. Neodpověděla, jestli má ostrou žiletku, protože ho neslyšela? Bylo otázkou času, kdo přijde na řadu dřív. Od pondělí k pondělí, od Sortierungu k příští selekci. Víc věděli jen v kanceláři gestapa. Tři už neměly zuby, jako předtím dva chyběly Nicole z Calais. (Ty pošle do komína.) Poznaly pěst a klouby unterscharführera, když měl vztek. Párkrát se vyjádřil, že jim vytluče paměť z lebek. („Tu vaši prohnanou židovskou paměť.“) I z nich udělá antisemity. „Es muss sein,“ citoval unterscharführer. (Pokud by si to nerozmyslel.) „Doufám, že víš,“ řekl ke kápo. „Vím,“ odpověděla. Kápo Broderová ze sebe nedělala víc, než musela. Papouškovala unterscharführerovy rozkazy. Unterscharführer ji mohl zbavit funkce. Nehrála si s ohněm. Každá z těch šestnácti by převzala její kápovství. Nekoketovala s představou, že by to mohla spočítat vrahům otce, matky, statisíců. Věděla, jak daleko je z ruky do úst. Od rozumu do svědomí. Nepodceňovala unterscharführerovu křiklavost. Pracovala žiletkou. Snažila se nepořezat. Přivřela oči.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254493