Není sama. Je jich polovina lidstva. „Přece nebudeš rozdávat zlato?“ V prvním patře pootvíraly holky dveře a okna a domem se rozléhal obvyklý brajgl. Naštěstí si rychle vyvětraly a zase dveře pozavíraly. Dita na gramofon položila Granadu. S hudbou jí místnost připadala skoro větší. Zpěvačka zpívala o tisíci kytarách a o lásce včera i zítra. Dolila Toničce čaj. Má ještě namazat chleba? Udělala to. Toničku zlato ohromilo. Ztratila řeč. Párkrát polkla naprázdno. Kdyby jí snad řekli, že za vteřinu vyroste o třicet centimetrů a nalijí se jí prsa, nemohla se tvářit zaraženěji. Neslyšela ještě, že s penězi má člověk všechno radši? Usmála se. Tonička v sobě bez přestání překonávala rozpor mezi svým dobrým srdcem, s kterým viděla kamaráda v každém, koho potkala, a zkušenostmi, které jí to vyvracely. Dita si vybavila, co říkal její malý tatínek, kterého jí Tonička něčím připomínala: „Zlo, které se dá zaplatit, není tak velké.“ (To kdyby jim náhodou Němci chtěli nabídnout nějaké peníze na odškodnou.) A většinou prší tam, kde už je mokro. Byla by docela ráda, kdyby se jí to povedlo a mohla doprovázet děti do Švýcar. V údivu Toničky zaslechla Dita ozvěny vlastních obav, s nimiž čekala měsíc, zda jsou fólie opravdu její. „Jak říká doktor Fitz,“ řekla Tonička. „Narodit se před sto lety, byla bych von.“ „Narodit se před třiceti, nebyla bych, doufám, u gestapa.“ „Jsi šílená.“ „To je možné. A co?“ „Nic. Jsem asi taky šílená.“ „Jde to na tebe v noci?“ „I ve dne.“ „Tu herečku znásilnili, když jí bylo čtrnáct. S pistolí u hlavy udělala nakonec oběma všechno.“ „To snad někomu o sobě řekla?“ „Ne každému na potkání. Ale jemu.“ „A co on?“ „Nikdy neudělal nebo neřekl nic, čím by jí to udělal ještě těžší.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254492