„To ti mám věřit?“ „Alespoň se nedoví, co bych nechtěla.“ „Nepřeháněj. Snad to jen jednu z desíti nepotká, jako to potkalo tebe. To teprve musí nastat taková doba, aby to všechny holky podstupovaly dobrovolně. To už je obehraná písnička. Co to je, když se to tak vezme, nechat se znásilnit? Udělala bych to na tvém místě taky. Lepší než se nechat umlátit nebo zastřelit, ne? Co bych si bez tebe počala?“ „To se ti řekne.“ „Neříkají snad, že děti a blázni mají pravdu?“ „Ty nejsi blázen, Dito.“ „Ruku do ohně bych za to nedala.“ „Já jo.“ „Neříká se taky snad, že kde není žalobce, tam není soudce?“ „Právě, že se to jen říká.“ „Něco asi platí. Popálené děti se bojí ohně. Psi, kteří spí, se mají nechat spát.“ „Jsi jako moje maminka, Dito.“ Na to, že ještě nedostala zlato a ani pětník, by se kamarádky mezi sebou neměly dojímat, řekla si v duchu Dita. Pak řekla: „Té herečce, jak se proslýchá, zastřelili otce, protože se dal za války k Němcům. Zamilovala se do židovského kluka. Dala bych za to hodně, kdybych věděla, co to je, co lidi k sobě přitahuje. Asi se nikdy nedovíme, proč někdo něco udělá nebo proč to neudělá.“ Cítila snad, že by měla odčinit vinu tatínka? Chtěla napravit aspoň něco, když už nemohla napravit všechno? Dita strčila Líze a Britě pod polštář po dvou zlatých fóliích. Šly pozdě spát, nikdo se neobtěžoval stlaním. Na okně visely girlandy. V rohu, kde kluci seděli na podlaze, ležely ještě polštáře. Noviny, prostříhané jako krajky, zdobily stěny a okna. Ze svícnu se dívaly svíčky uhořelé až na dno. „Tohle je pro tebe,“ řekla Dita. Podala Toničce svazeček zlatých plíšků vyklepaných tak tence, že zvonily pohybem. Žádná zatím nevěděla, jak šumí zlato. K tomu jí přidala dvě padesátikoruny. „Nechci slyšet ani slovo!“ Po večírku se Dita cítila krotká a trochu provinilá. Ještě to na ni šlo. Musí se ovládat.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254492