a její sny. Bytnou, horolezce a nerovný párek v Grandhotelu Excelsior. Obrázky leteckého neštěstí, rozděleného na fáze pro ty, co budou padat příště. Svět, kam je mi nepřístupno. Velryba. Měl jsem vteřinu dojem, že svět patří gangsterům. K čemu se má člověk přidat, aby obstál? Jak si na to odpovídá Vili Feld? Pro Adlera mám povahu levného šampaňského. Vystříknu prudce i s pěnou, chvíli bublám, než to vyšumí a páchne jako slivky od piva. Vystoupil jsem tři schody z chodníku do Zlatého nektaru. Na stole v lokále už seděl vysloužilý gondoliér ve fráčku, s nohou přes nohu, s vlasy napuštěnými brilantinou. Hrál na citeru písničky tří válek, Santa Lucia, Il Piave, Cielito lindo a El relicario. Hosté ho viděli jen s úsměvem. (Brečet mohl v šatně.) Slyšel jsem ho sedmkrát kýchnout. Po něm přišel na řadu kouzelník, pan Arturo Ludovici. Ještě mladší dokázal podle Cézare Zamponiho probdít den a noc a vystupovat bez chybičky i v hotelu Villa Regina. Paní Fiorella ho obdivovala. Nemohla se ho nabažit, ani kdyby účinkoval třikrát denně, tři sta šedesát pět večerů bez přestávky. Do kuchyně chodila pro jídlo v zájmu podniku. Viděla, že kuchař a kuchtíci dávají správné porce: Ani málo, ani přespříliš. „Kde jste se toulal?“ chtěl vědět maestro. „Snad jste nechodil v tom dešti pěšky?“ ptala se paní Fia. „Mám vám dát přinést něco k jídlu?“ ptal se hoteliér. „Suppe di trippa?“ „Už to mám za sebou,“ usmál jsem se s dlouhým úsměvem, který si starší ženy někdy vysvětlují jinak. Většina lidí si mě vysvětluje odlišně. Polévku po italsku bych si dal. Arturo Ludovici začínal kartami. Rychleji, než stačilo sledovat oko. Vysílat morseovkou, mohl už dospávat, co zmeškal v hotelu Villa Regina. „Má úžasnou moc v prstech,“ řekla paní Fiorella. „V kalhotách už ji nemá,“ řekl maestro Zamponi. „Hanbáři,“ napomenula ho. Maestro si neodpustil, co panu Ludovici vystačí. Nenáviděl prášky. Podíval jsem se na ně. V hlavě jako v divadle stínů se mi procházel Vili Feld. Soboty odpoledne, neděle ráno, jisté ulice, lidi, hřiště. Lágry, ženské. Zkoušky. Kdo obstál nebo neobstál, anebo obojí najednou. Co nikdo nikoho nenaučí. Co se naučíme pozdě. Známosti, okolnosti.
97 vili.indd 97
20.6.2008 14:21:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254489