98
Církevní dějiny II – Novověk
přívrženci Nové víry se chystají ke spiknutí proti řečené Jeho Milosti a jeho vládě a narušit klid jeho poddaných a Paříže“.223 Na základě této zprávy byla uvedena do pohotovosti městská milice – nikdo však nedal příkaz k vraždám. Jisté je jen to, že Colignyho vražda 24. srpna byla spáchána oddílem, který osobně vedl vévoda de Guise, který také, patrně pod heslem „Král tomu chce“, rozpoutal následný masakr, jenž se z Paříže rozšířil i do dalších měst. Karel IX. již 26. srpna převzal před parlamentem odpovědnost za atentát na admirála, odůvodňoval to však Colignyho konspirací proti své osobě – vše ostatní ale měly být spontánní masakry.224
Král i jeho matka přišli o veškerou důvěryhodnost. Vyvraždění hugenotských předáků mělo jediný efekt – reorganizaci hnutí, jež dávno přestalo mít pouze náboženský rozměr. Na jihu Francie vznikla kalvinistická provincie, jejíž cíle byly vyhlášeny v prosinci 1573 na shromáždění v Millau: o odtržení od koruny účastníci neuvažovali a neměli „jiný cíl než slávu Boží, příchod Kristova království, dobro a službu této koruně a společnému blahu království“. Faktem byl oživený separatismus jihu Francie225 a takřka permanentní občanská válka, nad níž dvůr ztratil veškerou kontrolu. Až v květnu 1576 se podařilo novému králi Jindřichovi III. (1574–1589) a jeho matce přivést obě strany k příměří. To potvrzovalo aktuální převahu hugenotů, a proto nově vydaný edikt z Beaulieu činil kalvinistům zcela mimořádné ústupky. To ovšem jen popudilo Guisy a jejich spojence a vedlo k založení Svaté ligy. V jejím čele stanul syn vévody Františka Jindřich I. Guise. Liga efektivně působila až do počátku devadesátých let a nejprve bojovala za dvojjediný úkol: navrátit lotrinskému rodu ztracené postavení a odstranit důsledky ediktu z Beaulieu. Lze ji do jisté míry chápat i jako reakci na hugenotskou autonomii na jihu království, po smrti králova bratra Františka z Anjou se však stala již čistě mocenským nástrojem, jak za každou cenu zabránit tomu, aby jediný legitimní dědic Jindřich Navarrský převzal trůn. Tomuto účelu mělo sloužit i spojenectví se Španělskem, což se ale stalo v jistém smyslu osudným. Zkáza španělské flotily, tzv. Armady, u anglického pobřeží na jaře 1588 oslabila habsburskou pozici a ligistický vůdce začal být nepříjemnou a obávanou zátěží pro samotného krále. Na příkaz Jindřicha III. byl tedy vévoda
223 224
225
Cit. dle Kupisch, K. Coligny. Eine historische Studie. Berlin: Lettner, 1951, s. 182. Literatura k bartolomějskému masakru je pochopitelně hojná. Z ní alespoň nejnověji Crouzet, D. La nuit de la Saint-Barthélemy. Un rêve perdu de la Renaissance. Paris: Fayard, 1994; Widmann, S. P. Die Bartholomäusnacht des Jahres 1572. Wolfenbüttel: Melchior, 2006; Jouanna, A. – Bergin, J. The SaintBartholomew’s Day massacre. The mysteries of a crime of state. Manchester: MUP, 2015. V češtině je k dispozici práce Jouannová, A. Bartolomějská noc. Zločin v zájmu státu, 24. srpen 1572. Praha: Garamond, 2010. K tomu srov. Ferro, M. Dějiny Francie, s. 106; Delumeau, J. Naissance et affirmation de la Réforme. Paris: PUF, 1965, s. 181, a Jouanna, A. La France du XVIe siècle 1483–1598. Paris: PUF, 1996, s. 506.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254457
Evropa ve víru reformace
99
de Guise zavražděn a jeho bratr, remešský arcibiskup a kardinál Ludvík, se dočkal žaláře a popravy.226 Z ediktu z Beaulieu (6. květen 1576) „… Nařizujeme, aby katolické a římské náboženství bylo navráceno a obnoveno ve všech místech a územích našeho království a zemích pod naší svrchovaností, kde jeho vykonávání bylo zakázáno, a aby bylo vykonáváno svobodně, v míru bez jakýchkoliv těžkostí a zásahů […] A abychom nedali příležitost těžkostem a různicím mezi našimi poddanými, dovolili jsme a dovolujeme svobodný, veřejný a obecný výkon náboženství označovaného jako reformované ve všech městech a místech našeho království a územích pod naší svrchovaností a ochranou, a to bez omezení časem a osobami a stejně tak místy, která jim mají náležet […] Zdrží se však veřejného výkonu náboženství v našem městě Paříž, za jeho hradbami a na několika málo místech v jejím okolí, kteráž to místa jsme vymezili a vymezujeme, a jež dále uvádíme ve známost: Saint-Denis, Saint-Maur de Fossez, most Charenton, Bourg-la-Reine a most přístav Neuilly.“ Přeloženo podle francouzské edice, viz Paix de Monsieur [online] [cit. 2017-10-31]. Dostupné z WWW: ˂http://elec.enc.sorbonne.fr/editsdepacification/edit_07˃.
První reakcí byla pomsta a vzepětí katolického tábora: Jindřich III. zemřel rukou vraha, mnicha jménem Jakub Clément. Následující měsíce však ukázaly, že Liga se zvolna rozpadá pod tlakem šířícího se charismatu navarrského krále. Bylo sice zapotřebí ještě několika válečných vítězství, avšak Jindřichův vstup do Paříže, konverze ke katolictví a politika tolerance mu zjednaly respekt. Když se mu na konci února 1594 dostalo regulérního pomazání v Remeši, zbytky Ligy ztratily své opodstatnění, navíc se nový panovník mohl spolehnout na podporu alžbětinské Anglie. K upevnění vnitřní jednoty měly sloužit dva principy: představa netolerantního a militantního Španělska jako hlavního protivníka a národní jednota na principu dvojvěří. V dubnu 1598 vydal král v Nantes edikt, jenž zaručoval rovnoprávnost katolického i reformovaného vyznání a Francie se tak po Německu pokusila vydat – alespoň na jedno století – cestou vzájemného náboženského respektu; král za to však zaplatil životem. Zemřel rukou vraha Františka Ravaillaca 14. května 1610.227
226 227
K Lize viz Constant, J.-M. La Ligue. Paris: Fayard. 1996; Livet, G. Náboženské války, s. 21–23. K Jindřichovi IV. srov. Hartmann, P. C. Francouzští králové a císaři v novověku. Od Ludvíka XII. k Napoleonovi III. (1498–1870). Praha: Argo, 2005, s. 137–164, popř. Decker, M. de. Jindřich IV. Ostrava: Domino, 2001.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254457
100
Církevní dějiny II – Novověk Z ediktu nantského 3. Nařizujeme, že náboženství katolické, apoštolské a římské bude zavedeno a obnoveno ve všech místech a končinách tohoto našeho království a krajů nám podřízených, kde jeho výkon byl přerušen, aby tam bylo pokojně a svobodně vykonáváno bez jakéhokoliv rušení či překážky. Zakazujeme co nejvýslovněji všem osobám, byť byly jakéhokoliv stavu…, pod tresty jako výše, rušit, obtěžovat či znepokojovat duchovní pro výkon bohoslužby, užívání a vybírání desátků, plodů nebo příjmů z jejich obročí a ve všech jiných právech a povinnostech, jež jim přísluší. A nařizujeme, aby všichni ti, kdo se během zmatků zmocnili kostelů, domů, majetků a příjmů, patřících řečeným duchovním, jim ponechali plnou držbu a pokojné užívání v takových právech, svobodách a zárukách, které měli dříve, než jich byli zbaveni. Zakazujeme co nejvýslovněji všem osobám řečeného náboženství, nazývaného reformované, kázání či nějaký výkon řečeného náboženství v kostelích, domech a příbytcích řečených duchovních. 6. A abychom neponechali žádnou příčinu zmatků a různic mezi našimi poddanými, dovolili jsme a dovolujeme oněm osobám řečeného náboženství [tj. hugenotům] žít a bydlet ve městech a místech tohoto našeho království a krajů nám podřízených, aniž by byli vyslýcháni, obtěžování a aniž by byli nuceni konat něco kvůli náboženství proti svému svědomí, ani že z tohoto důvodu nebudou vyšetřováni v domech a na místech, kde budou chtít bydlit, chovajíce se k ostatním podle toho, co je obsaženo v tomto našem ediktu. Zdroj: Hrdina, I. A. Texty ke studiu konfesního práva. 1. díl: Evropa a USA. Praha: Karolinum, 2006, s. 107–108.
Rovněž španělská monarchie se musela vyrovnávat s realitou multikonfesionality svých poddaných; Filip II. však zvolil jinou cestu.„Vysoké mínění, které se má o zápalu Španělska pro zachování katolického náboženství, ukrývá pod pláštěm zbožnosti všechny jeho úmysly a udržuje lidi v úžasné hrůze […] Z toho všeho pochází reputace Španělska, a jen to ho zajímá, tuto zbožnost účinně pěstovat. Je to věc, která se objevila nikoliv jako nepatrná a bezúčelná, nýbrž přináší solidní účinky,“ prohlásil o královské politice vůdce hugenotů v časech kardinála Richelieua kníže Jindřich Rohan.228 Filip II. opravdu chápal své politické působení jako službu křesťanstvu, za jehož stav se cítil být odpovědný – současně ovšem v ní prosazoval především zájmy španělského státu, které se často velmi lišily od skutečných potřeb a zájmů katolické církve. Kolize mezi královským Escorialem a papežským Římem tak byly pověstným rubem onoho pláště, o němž psal kníže Rohan.229 Nový styl vládnutí, odlišný od jeho otce, demonstrovala i nová rezidence. Madrid, ležící uprostřed neúrodné, liduprázdné pustiny, bez starobylých šlechtických paláců, symbolizo-
228 229
Cit. dle Lutz, H. Der politische und religiöse Aufbruch, s. 95. Vyčerpávající životopis a zhodnocení osobnosti krále viz Edelmayer, F. Philipp II. Biographie eines Weltherrschers. Stuttgart: Kohlhammer, 2009; anglicky Kamen, H. Philip of Spain. New Haven, CT.: YUP, 1999, popř. česky Parker, G. Filip II. Španělský král z rodu Habsburků, nejmocnější křesťanský vládce. Praha: Brána / Knižní klub, 1998.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254457