Řetězová reakce pronesla a pak dodala: „Dokážeš překročit sebe samu a naplnit tak poslání své existence?“ Pokývala jsem rozhodně hlavou. Měla pravdu, budou problémy. * * * Prošla jsem třemi patry dolů do ubytoven. Přesně, jak mi řekla Striga, změnila se celá atmosféra, která tu vládla. Železná disciplína postavená na spánku a jídle se transformovala v uvolněné ovzduší, ve kterém si lidé povídali, chlapi vytáhli karty a některé ženy vytvořily hloučky, v rámci kterých spravovaly různé kousky oblečení a vyprávěly si. Klidnou chůzí jsem procházela mezi ubikacemi i místnostmi, které sloužily hlavně jako místo společenských setkávání. Většina lidí mě ignorovala, někteří na mě krátce pohlédli a pak se zase věnovali něčemu, co mohli sdílet se svými nejbližšími přáteli. Překvapilo mě, jak rozmanitá společnost se tu nacházela. Od lidí, kteří byli výrazně starší než já, po patnáctileté matky malých dětí. Kdo mohl, ten pracoval v továrně, ostatní se nejspíš mimo dnešní den věnovali uklízení, praní a vaření pro dělníky. Přistoupila jsem k oknu a na chvíli se o něj opřela. Tam za blokem D se nacházely další budovy obrovského průmyslového komplexu, ve kterých mohly dohromady žít dobré tři tisíce otroků, možná víc. Jak jsem pochopila, nikdo nevycházel ven. Neměli k tomu důvod. Vše, co měli, se nacházelo tady. A vše, co po nich jejich majitel chtěl, byla práce. Za to jim nabízel přístřeší, jídlo a v sobotu večer i zábavu.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254439