Conrad souhlasil, že on si dá také, i když si nejsem jistá, že o sýrech něco věděl. Zdálo se, že nedokáže odolat ničemu, co je zadarmo. Nepřekvapilo by mě, kdyby odněkud vytáhl krabičku a vzal si do ní chleba, který zůstal na stole. Podívala jsem se znovu na telefon a zjistila, že je vybitý. To mě přinutilo reagovat. „Jdu se podívat za Benedictem.“ Než mohl kdokoli cokoli namítnout, vyšla jsem z restaurace. Mělo mi to být jasné. Když jsem procházela chodbou, uviděla jsme, že před jeho dveřmi leží prázdný podnos. Objednal si jídlo na pokoj! To je ale nezdvořák. Naštěstí měly pokoje zvonek, takže jsem nemusela bušit jak šílená. Zazvonila jsem. Po dobré minutě jsem za dveřmi uslyšela mumlání a klení. Bylo mi to fuk. Nepouštěla jsem prst ze zvonku. Dveře se rozletěly a přede mnou stál rozespalý, neupravený Ben. Mžoural na mě ospalýma očima. Na sobě měl jen černé boxerky. Při tom pohledu mi něco explodovalo v hrudi a vyschlo mi v ústech. „Co se…?“ zeptal se a zazíval. Vypadal naprosto mimo a… úžasně. Neměl právo vypadat takhle roztomile, ospale a k zulíbání. Není k zulíbání. Je to nezdvořák, protiva a hrozný chlap. „Promiňte, dělala jsem si o vás starosti.“ Z mého hašteřivého tónu ale bylo jasné, že to není pravda ani v nejmenším. „Vy jste si neuvědomil, kolik je hodin?“ Významně jsem se zahleděla na tác na podlaze. Místo odpovědi nebo pokusu o nějakou omluvu se jen otočil a vrátil se do pokoje. Dveře nechal otevřené dokořán.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254417
Byla jsem tak překvapená, že jsem jen naprázdno otevřela ústa. Pak jsem vešla dovnitř. Vůbec mi nevěnoval pozornost, doklopýtal zpátky k posteli a pozadu do ní padl. Přetáhl si prostěradlo až k bradě. Okamžitě znovu zavřel oči. Co to má do háje znamenat? Vykulila jsem oči a sevřela ruce v pěst. Ten… ten… Prostě tam ležel a naprosto mě ignoroval. Byla jsem příliš zmatená, abych dokázala něco říct nebo udělat. V rozpacích jsem přistoupila o krok blíž. Není mu něco? Proto nepřišel na večeři? Má nějaké zdravotní problémy? Je nemocný? Začichala jsem, jako by mi to mohlo něco napovědět, ale pokoj byl cítit úplně normálně. Srdce mi vynechalo jeden nebo dva údery. Stála jsem v jeho ztemnělém pokoji. Nechal si svítit jen stolní lampičku, která vydávala žluté světlo. Váhavě jsem přistoupila k posteli. Můj kurz první pomoci, který jsem absolvovala u skautek, už byl dávno promlčený. Jediná věc, na kterou jsem si dokázala vzpomenout, bylo, že je třeba zkontrolovat, jestli pacient dýchá. Dýchal. Pozorovala jsem jeho široký hrudník. Jemně se zvedal a klesal. Takže jo, zcela evidentně dýchá. Stejně jsem ale nedokázala odtrhnout pohled. Hormony se mi splašily a začínaly si pomlaskávat. Pleť měl slabě poprášenou drobnými pihami, měla zlatavý nádech zrzka, který je zvyklý na sluníčko. Hladkou pokožku mu na hrudi pokrývaly tmavě zrzavé chlupy, které se mezi dobře vyrýsovanými břišními svaly svažovaly dolů a ztrácely pod boxerkami. Oči měl zavřené a rysy povolené, jednu ruku pod hlavou, druhou rozhozenou na posteli. Natáhla jsem do sebe mužsky pižmovou vůni. Sama jsem měla problém klidně dýchat, když jsem tam nad ním stála. Sotva ho znám. Pozorovat ho, jak leží v posteli, bylo velmi důvěrné a bylo to
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254417
naprosto špatně, ale co když mu vážně něco je? Netušila jsem, co mám dělat. Mohla bych zajít pro Madse, aby zavolal doktora. Co když bude muset do nemocnice? Co když je to něco vážného? Váhavě jsem k němu natáhla ruku, koleny se opřela o pelest, abych udržela rovnováhu, a zkusila se dotknout jeho čela, abych zjistila, jestli nemá teplotu. Byl to jediný další symptom možné nemoci, který mě napadl. „Do háje, jděte odtud,“ zavrčel a otevřel oči. Načasování jako v hororu. „Ááá,“ vyjekla jsem a přistála mu přímo na hrudi. Samozřejmě jsem se okamžitě odtáhla a snažila se co nejrychleji se zvednout. Oběma rukama jsem se mu přitom opírala o hrudník. Z toho doteku jsem se celá roztřásla a srdce se mi zběsile rozbušilo jako vyděšené srnce. „Co to tu proboha vyvádíte?“ „To – to bych se mohla zeptat i já vás,“ odvětila jsem a snažila se vypadat nezúčastněně. Postavila jsem se a začala se upravovat, jako bych tak mohla získat zpátky svou důstojnost, která teď ležela v troskách někde u mých kotníků. „Já tu spím. Nebo aspoň jsem spal do té doby, než mi nějaká praštěná ženská začala lézt do postele.“ „Já se vám nesnažila vlézt do postele,“ vyhrkla jsem rozhořčeně. Pak jsem si vzpomněla, že je třeba zachovat si hrdost, a dodala jsem: „Tak zoufalá ještě nejsem.“ „Kdo říkal, že jste zoufalá?“ Snížil hlas, úmyslně nabral chraplavý tón a provrtával mě pohledem. Ach bože. Už zase se mi roztančily hormony a vysílaly signály, které se mi spirálovitě šířily celým tělem. Podlamovala se mi kolena. Abych ten náhlý nedostatek kyslíku zamaskovala, vyrazila jsem ze sebe: „Myslela jsem, že vám možná není dobře.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS254417